Ve stínu tchyně: Porod, který změnil vše

„Ne, tohle už opravdu nemůžu,“ šeptám si pro sebe, zatímco se svíjím bolestí na gauči v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Je tři ráno, venku ticho, jen občas projede tramvaj. Manžel Tomáš pobíhá po bytě a hledá klíče od auta. „Martino, vydrž, už volám sanitku!“ křičí z kuchyně. Ale já vím, že tentokrát to bude rychlé. Třetí dítě se rozhodlo přijít na svět bez ohledu na naše plány.

V tu chvíli se rozletí dveře. Vchází moje matka, Jana, s výrazem plným obav. „Marti, jsi v pořádku? Mám ti pomoct?“ ptá se a už mi podává ruku. Za ní se ale vynoří i Tomášova matka, paní Věra. Ta nikdy nechybí u žádné rodinné události – a nikdy nezapomene připomenout, že ona sama rodila třikrát bez epidurálu a že porod je přirozený proces, který zvládne každá žena.

„Martino, hlavně klid! Dýchej! Já ti ukážu, jak na to,“ přebírá velení Věra a odstrkuje moji matku stranou. Jana se zatváří dotčeně a couvne ke dveřím. Cítím v sobě vlnu vzteku i bezmoci. Proč se vždycky musí hádat právě teď? Proč nemůžou být aspoň jednou na mé straně?

Bolest zesiluje. Slyším Tomáše, jak do telefonu vysvětluje dispečerovi situaci. „Ano, manželka je ve třetím trimestru… kontrakce jsou po pěti minutách…“

„Marti, poslouchej mě! Dýchej do břicha!“ Věra mi tiskne rameno tak silně, až mám pocit, že mi zlomí kost. „Mami, nech ji být! Já vím, co dělám!“ ozve se Jana a popadne mě za druhou ruku.

Najednou mám pocit, že nejsem hlavní postavou svého vlastního porodu. Jsem jen bojištěm dvou žen – jedné, která mě vychovala, a druhé, která si myslí, že ví všechno nejlíp.

„Prosím vás,“ zašeptám mezi kontrakcemi, „nechte mě chvíli být…“ Ale ony mě neslyší. Věra začne vyprávět o tom, jak Tomáše rodila doma ve vaně a jak byla silná. Jana se rozpláče: „Já jsem tě rodila sama v Motole, když byl sníh až po kolena…“

Cítím slzy v očích. Ne z bolesti, ale z toho, jak moc bych si přála mít u sebe jen někoho, kdo mě opravdu podpoří – ne soupeří.

Sanitka přijíždí za deset minut. Tomáš mi pomáhá do bundy. Obě matky se hádají o to, která pojede se mnou. „Já pojedu! Jsem zdravotní sestra!“ křičí Věra. „Ale já jsem její matka!“ brání se Jana.

Nakonec rozhodnu já – poprvé za celý večer. „Pojede Tomáš. Vy zůstaňte doma.“

V sanitce je ticho. Tomáš mě drží za ruku a šeptá: „To zvládneš.“ Ale já cítím prázdnotu. Kde je ta podpora? Kde je ta důvěra? Proč musím i teď řešit jejich spory?

Porod proběhne rychle. Malý Matyášek je zdravý a krásný. Ale když mi ho položí na hruď, místo radosti cítím únavu a smutek.

V porodnici mi volá maminka: „Marti, promiň… Nechtěla jsem ti to ztížit.“ O hodinu později volá i Věra: „Tak co? Už jsi zase v pořádku? Já ti říkala, že to zvládneš.“

Dny po porodu jsou plné napětí. Obě babičky chtějí přijít na návštěvu – ale každá zvlášť. Tomáš je mezi nimi jako mezi mlýnskými kameny. Já jsem unavená a zoufalá.

Jednoho dne sedím v kuchyni s Matyáškem v náručí a přemýšlím: Proč je tak těžké nastavit hranice? Proč mám pocit viny pokaždé, když řeknu „ne“?

Když přijde Věra s koláčem a začne mi radit, jak kojit („Musíš ho držet pevněji! Já jsem vždycky kojila vleže!“), cítím, jak ve mně něco praská.

„Věro,“ řeknu poprvé v životě pevně a nahlas, „já si přeju dělat věci po svém. Prosím tě o respekt.“

Věra se zarazí. Chvíli mlčí a pak uraženě odejde.

Ten večer volám mamince: „Mami, mám tě ráda… Ale potřebuju teď chvíli klidu.“

Poprvé za dlouhou dobu cítím úlevu. Možná jsem zklamala obě ženy svého života – ale poprvé jsem nezklamala sama sebe.

Dnes už je Matyášek větší a rodinné vztahy se pomalu hojí. Ale pořád ve mně zůstává otázka: Proč je pro nás ženy tak těžké říct si o prostor? A proč máme pocit, že musíme být všem po vůli?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo chránit své hranice i před vlastní rodinou?