Když rodiče zestárnou: Můj boj mezi láskou a vyčerpáním

„Jano, pojď sem! Nemůžu najít brýle!“ ozývá se z ložnice už potřetí během hodiny. Zhluboka se nadechnu, odložím hrnek s kávou, který jsem si právě udělala, a jdu. V hlavě mi běží: Proč zase? Vždyť jsem je před chvílí uklízela na noční stolek. „Mami, tady jsou,“ podávám jí je a snažím se skrýt podráždění. „Děkuju, holčičko,“ usměje se na mě unaveně. Je jí sedmdesát osm a poslední rok se její paměť zhoršuje.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu žít takhle. Měla jsem práci v knihovně, dvě dospělé děti, byt na Žižkově a plánovala jsem si užívat klidnější roky. Jenže pak přišel ten telefonát od sousedky: „Vaše maminka spadla na schodech.“ Od té doby je všechno jinak. Přestěhovala jsem ji k sobě, protože sama už to nezvládala. A já? Já jsem se stala pečovatelkou na plný úvazek.

„Jano, co bude k obědu?“ ptá se maminka sotva dojím snídani. „Ještě jsem nezačala vařit, mami.“ „Aha… já jen že mám hlad.“ V očích jí vidím smutek i bezmoc. Vím, že za to nemůže. Ale někdy mám chuť utéct. Jenže kam?

Můj bratr Petr bydlí v Brně a přijede jednou za měsíc. „Já bych rád pomohl, ale víš, práce… děti…“ omlouvá se do telefonu. „Jasně,“ odpovídám stroze a cítím, jak ve mně roste vztek. Proč je všechno na mně? Proč mám pocit, že když si chci zajít na kávu s kamarádkou nebo si přečíst knížku, jsem špatná dcera?

Jednou večer sedím u stolu a pláču. Maminka spí a já nevím, jak dál. Volám své nejlepší kamarádce Lence: „Já už nemůžu. Jsem pořád unavená, všechno mě bolí a mám pocit, že mi život utíká mezi prsty.“ Lenka mlčí a pak řekne: „Musíš si nastavit hranice, Jani. Jinak se z toho zblázníš.“

Ale jak nastavit hranice vlastní matce? Ženě, která mě vychovala sama poté, co táta odešel za jinou? Která dřela ve fabrice, abych mohla studovat? Která mi vždycky říkala: „Rodina je všechno.“

Začínám hledat informace na internetu. Zjišťuji, že nejsem sama. Diskusní fóra jsou plná příběhů lidí jako já – vyčerpaných dcer a synů, kteří balancují mezi láskou a vyhořením. Čtu rady psychologů: „Nebojte se říct NE.“ „Pečujte i o sebe.“ „Požádejte o pomoc.“

Zkouším to. Jednoho dne řeknu mamince: „Mami, dneska odpoledne přijde pečovatelka z charity. Já si půjdu na dvě hodiny zaběhat.“ Dívá se na mě překvapeně: „A proč tu nebudeš ty?“ „Protože potřebuji taky chvíli pro sebe.“ Mlčí. Vidím v jejích očích zklamání i strach.

Když se vrátím domů, maminka sedí u okna a dívá se ven. „Bylo to hrozné,“ říká tiše. „Ta paní byla cizí.“ Srdce mi puká lítostí i vztekem zároveň. Chci ji obejmout i utéct.

Večer volám Petrovi: „Musíš přijet častěji. Já to sama nezvládnu.“ Slyším jeho povzdech: „Dobře, pokusím se.“ Ale vím, že stejně přijede až za měsíc.

Začínám chodit na skupinu pro pečující. Sedíme v kruhu v komunitním centru na Vinohradech a sdílíme své příběhy. Paní Alena říká: „Někdy mám chuť matku nenávidět za to, co ze mě udělala.“ Všichni mlčíme – víme přesně, o čem mluví.

Jednou večer mi maminka řekne: „Jano, bojím se být sama.“ Sednu si k ní na postel a držím ji za ruku. „Já vím, mami. Ale já taky potřebuju žít.“ Pláčeme obě.

Začínám psát deník. Každý den si zapisuji tři věci, za které jsem vděčná – někdy je to jen šálek teplého čaje nebo pět minut ticha na balkoně. Učím se říkat NE bez pocitu viny. Učím se žít s tím, že nejsem dokonalá dcera.

Jednoho dne přijde Petr nečekaně na víkend. Uvaří oběd a vezme maminku na procházku do parku. Já si lehnu do vany a poprvé po roce cítím klid.

Vím, že mě čekají ještě těžké dny i noci plné výčitek a únavy. Ale už vím, že nejsem sama a že mám právo žít svůj život.

Někdy večer přemýšlím: Jak najít rovnováhu mezi láskou k rodiči a láskou k sobě? Je možné být dobrou dcerou a přitom neztratit samu sebe? Co byste dělali vy na mém místě?