Když jsem odešla do Německa: Příběh ztracených let a nevyřčených slov

„Proč jsi mě tehdy nechala samotnou?“ Klářin hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Sedíme naproti sobě v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Je jí už dvacet pět, ale v očích má pořád ten stejný smutek jako tenkrát, když jsem jí poprvé oznámila, že odcházím pracovat do Německa.

„Kláro, víš, že jsem to dělala pro nás obě…“ začnu tiše, ale ona mě přeruší mávnutím ruky.

„Pro nás? Nebo pro sebe? Vždyť jsi mě tu nechala s babičkou a tátou, který se o mě nikdy nestaral! Myslíš, že peníze nahradí mámu?“

Slova mi uvíznou v krku. Vím, že má pravdu. Ale tehdy jsem neměla na vybranou. Bylo to v roce 2007, když přišla další vlna propouštění v továrně na okraji Prahy. Můj muž Petr už dávno odešel za jinou a alimenty posílal jen občas. Klára byla v šesté třídě a já nevěděla, jak zaplatím nájem, natož školní výlet nebo nové boty.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem jí balila svačinu a snažila se jí vysvětlit, proč musím odjet. „Bude to jen na chvíli,“ lhala jsem sama sobě i jí. „Vydělám peníze a vrátím se. Budeme si moct dovolit všechno, co potřebujeme.“

Ale chvíle se protáhla na roky. Práce uklízečky v Mnichově nebyla žádný med – vstávání ve čtyři ráno, bolavá záda, samota v cizím městě. Každý večer jsem volala domů přes Skype a snažila se být veselá. Klára mi odpovídala jednoslovně. „Jak bylo ve škole?“ – „Dobrý.“ „Co babička?“ – „Fajn.“

Jednou jsem přijela na Vánoce a našla ji zamčenou v pokoji s plakáty kapel a sluchátky na uších. Už mi nechtěla ukazovat vysvědčení ani povídat o kamarádkách. Když jsem jí koupila nový mobil, poděkovala bez úsměvu.

Babička mi pak pošeptala: „Janičko, ona tě potřebuje víc než ty peníze.“ Ale já už měla podepsanou další smlouvu a zpáteční lístek do Německa.

Roky plynuly. Klára maturovala beze mě. První lásku i první zklamání prožila s babičkou po boku. Já posílala balíky s čokoládou a parfémem z duty free shopu na nádraží v Mnichově. Když mi jednou napsala: „Mami, už nic neposílej,“ rozbrečela jsem se v kuchyňce u cizích lidí.

Teď sedíme naproti sobě a já nevím, jak začít znovu stavět mosty. „Kláro, já…“

„Víš co? Nech to být,“ řekne tiše a vstane od stolu. „Stejně už to nejde vrátit.“

Zůstanu sedět sama s hrnkem studeného čaje a hlavou plnou výčitek. Vzpomínám na všechny ty večery v Německu, kdy jsem si představovala, jak spolu zase budeme chodit do kina nebo na zmrzlinu na náměstí v Modřanech. Ale realita je jiná – mezi námi je ticho a nevyřčená slova.

Jednou večer mi zavolá sousedka z paneláku: „Jano, Klára je nějaká smutná. Nechceš si s ní promluvit?“ Zkouším to – zaklepu na její dveře. „Kláro?“

„Co je?“ ozve se unaveně.

„Můžu dál?“

Mlčí, ale neodmítne mě. Sednu si na kraj postele vedle ní. Má v ruce starý plyšák, kterého jsem jí kdysi koupila na pouti v Berouně.

„Víš… já jsem ti chtěla říct, že mě to všechno mrzí,“ začnu opatrně. „Vím, že jsem ti chyběla. Ale bála jsem se, že když tu zůstanu bez práce, přijdeme o všechno.“

Klára se na mě poprvé za dlouhou dobu podívá přímo. „Já vím, mami. Ale někdy bych radši bydlela ve starém bytě bez nového nábytku… jen abys tu byla.“

Rozpláču se. Poprvé po letech mě obejme.

Ale není to happy end. Rány z dětství se nezahojí jedním objetím. Klára má pořád své tiché výčitky a já své noční můry o tom, co všechno jsem propásla.

Jednou jdeme spolu na procházku kolem Vltavy. Mlčíme dlouho, až nakonec řekne: „Myslíš, že bychom to zvládly jinak?“

Nevím. Možná ano, možná ne. V té době jsem viděla jen jednu cestu – odejít a vydělat peníze na lepší život. Ale lepší život není jen o penězích.

Dnes už nepracuji v Německu. Snažím se být Kláře nablízku – i když někdy nevím jak. Občas spolu zajdeme do kina nebo na kafe do Dejvic. Jindy si jen napíšeme zprávu: „Jak se máš?“ – „Ujde to.“

Někdy přemýšlím: Co byste udělali vy? Je možné napravit vztah s dítětem po tolika letech odloučení? A dá se vůbec odpustit minulost, která nás oba poznamenala?