Den, kdy se mi zhroutil svět – Příběh z Prahy, na který nikdy nezapomenu

„Paní Nováková? Tady urgentní příjem Motol. Váš manžel měl vážnou nehodu, potřebujeme, abyste přijela co nejdřív.“

V tu chvíli mi vypadl mobil z ruky a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšela ani vlastní dech. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já si ještě před chvílí stěžovala na rozlitou kávu na nové halence. Teď jsem stála v předsíni našeho bytu na Vinohradech a svět kolem mě se rozpadal na kousky.

Cesta tramvají do Motola byla nekonečná. Lidé kolem mě četli zprávy na telefonech, smáli se, někdo si stěžoval na zpoždění. Já jen tupě zírala z okna a v hlavě mi běžely nejhorší scénáře. Co když už ho nikdy neuvidím? Co když…

V nemocnici mě dovedli na ARO. Můj muž, Petr, ležel napojený na přístroje, obličej měl pobitý a ruce v sádře. Lékařka mi vysvětlila, že měl štěstí – přežil jen zázrakem. „Ale bude to dlouhá cesta,“ dodala tiše.

Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. Vzpomínala jsem na naše první rande v Letenských sadech, na svatbu v malém kostelíku v Dejvicích, na to, jak jsme spolu před dvěma lety koupili tenhle byt. Vždycky byl trochu tajnůstkář, ale nikdy mě nenapadlo, že by mi mohl lhát.

Druhý den za mnou přišla policie. „Paní Nováková, potřebujeme s vámi mluvit o okolnostech nehody vašeho manžela.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„V autě byla nalezena dámská kabelka a dětská sedačka. Můžete nám to vysvětlit?“

Zamrazilo mě. My děti nemáme. A kabelka nebyla moje.

Když Petr konečně promluvil, byl zmatený a slabý. „Martino… já ti musím něco říct…“

„Kdo byla ta žena v autě?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stačila zastavit.

Petr zavřel oči a dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „Jmenuje se Jana. Máme spolu syna.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno dávalo najednou smysl – jeho časté služební cesty do Brna, pozdní návraty domů, tajné telefonáty na balkoně. Celé ty roky žil dvojí život a já nic nepoznala.

„Jak jsi mohl?“ zašeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích.

„Nechtěl jsem ti ublížit… Nešlo to jinak…“

Utíkala jsem z nemocnice ven do deště. Praha byla šedá a studená, auta troubila a lidé spěchali do práce. Já měla pocit, že se zastavil čas.

Doma jsem seděla na gauči a dívala se na naši svatební fotku. Přemýšlela jsem, jestli všechno byla lež. Jestli vůbec někdy miloval mě, nebo jen hrál roli dokonalého manžela.

Za pár dní mi volala Jana. „Martino, vím, že je to těžké… Ale Petr je i otcem mého syna. Potřebuju s tebou mluvit.“

Sešly jsme se v kavárně na Národní třídě. Jana byla mladší než já, měla unavené oči a v náručí držela malého chlapečka. „Nechtěla jsem ti ublížit,“ řekla tiše. „Petr mi slíbil, že to nějak vyřeší…“

Cítila jsem k ní vztek i soucit zároveň. Byla taky obětí jeho lží.

Následující týdny byly peklo. Petr ležel v nemocnici, já řešila advokáta a Jana chodila po úřadech kvůli alimentům. Moje máma mi pořád volala: „Martino, musíš být silná! Nesmíš mu to odpustit!“ Táta jen mlčel a občas mi přinesl polévku.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou u vína. „Víš,“ řekla mi, „v Praze je to tak časté… Každý druhý chlap má bokovku nebo druhou rodinu. Ale málokterá žena má odvahu odejít.“

„A co když už nikdy nebudu nikomu věřit?“ ptala jsem se zoufale.

Lenka mě objala: „Musíš začít znovu žít pro sebe.“

Rozvod byl rychlý a bolestivý. Petr se snažil omlouvat, psal mi dlouhé dopisy z rehabilitace, ale já už nemohla dál žít ve lži. Byt jsme prodali a já se přestěhovala do menšího podnájmu na Žižkově.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu si zvykala na nový život bez něj. Každé ráno jsem si opakovala: „Jsem dost dobrá i sama.“

Jednou jsem potkala Janu v parku s jejím synem. Usmála se na mě a já jí úsměv oplatila. Už necítím vztek – jen smutek nad tím, co jsme všechny ztratily.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Dá se vůbec ještě někomu věřit? Nebo jsme všichni jen herci ve vlastním životě?

Co byste udělali vy? Odpustili byste člověku, který vám tolik lhal?