Rozvod byl jen začátek: Jak mě bývalý manžel a tchyně chtěli připravit o syna i štěstí

„Nechci, abys mi brala Filípka! Slyšíš? On patří k nám!“ křičela na mě tchyně v kuchyni, zatímco můj bývalý manžel Petr stál opodál a mlčel. V ruce jsem svírala hrnek s čajem tak pevně, až mi klouby zbělely. Filípek, můj šestiletý syn, seděl v obýváku a skládal puzzle, netuše, že se jeho život právě otřásá v základech.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v takové situaci. Když jsem se před deseti lety vdávala za Petra, byla jsem plná naděje. On byl tichý, spolehlivý, pracovitý – přesně ten typ muže, kterého si moje maminka vždycky přála. Jenže jsem netušila, že s ním si beru i jeho matku – paní Věru. Ta žena měla vždycky poslední slovo. „Martino, takhle se to nedělá,“ „Martino, tohle Filípkovi nedávej,“ „Martino, proč jsi zase tak unavená?“ Její hlas mě pronásledoval i ve snech.

Po narození Filípka se všechno ještě zhoršilo. Věra byla u nás každý den. Kontrolovala, jestli mám doma dostatečně uklizeno, jestli je Filípek správně oblečený, jestli mu dávám bio zeleninu. Petr nikdy nic neřekl. Když jsem si stěžovala, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma.“

Roky jsem to snášela. Kvůli Filípkovi. Kvůli tomu, že jsem nechtěla být rozvedená matka. Ale pak přišla ta noc, kdy Petr přišel domů opilý a začal na mě křičet kvůli maličkosti. Filípek se schoval pod stůl a já si uvědomila, že už to dál nejde. Druhý den jsem podala žádost o rozvod.

Myslela jsem si, že tím to skončí. Že konečně budu moct dýchat. Ale to byl teprve začátek mé noční můry.

Petr se odstěhoval k matce a já zůstala s Filípkem v našem bytě na sídlišti v Brně. První týdny byly těžké – Filípek se ptal po tátovi a já mu neuměla odpovědět tak, aby ho to nebolelo. Ale pomalu jsme si začali zvykat na nový režim. Jenže pak přišel první soud o svěření do péče.

Petr najednou chtěl střídavou péči. Tvrdil, že nejsem schopná se o syna postarat – prý jsem psychicky labilní a zanedbávám domácnost. Věra sepsala několikastránkový dopis pro sociálku, kde mě líčila jako hysterku a neschopnou matku. „Martino, ty nejsi normální! Filípek potřebuje stabilitu!“ křičela na mě při každém setkání.

Pamatuju si ten den u soudu jako dnes. Seděla jsem na lavici vedle své právničky a ruce se mi třásly tak, že jsem si musela sednout na ně. Petr vypadal klidně, dokonce se usmíval. Věra seděla za ním a propalovala mě pohledem. Když soudkyně přečetla jejich výpovědi, měla jsem pocit, že mluví o někom úplně jiném – o nějaké cizí ženě, která zanedbává dítě a celé dny jen brečí.

„Martino,“ šeptala mi právnička do ucha, „musíte být silná. Soudy často dávají děti matkám.“ Ale já věděla své – v Česku není nic jisté.

Začal kolotoč návštěv sociálních pracovnic, psychologických posudků a nekonečných výslechů. Musela jsem vysvětlovat každou drobnost – proč Filípek někdy spí u mě v posteli, proč nemáme každý den teplou večeři (protože někdy prostě nestíhám), proč nemám uklizeno jako v katalogu IKEA.

Jednou večer mi Filípek řekl: „Maminko, babička říkala, že tě táta nemá rád a že bych měl bydlet s nimi.“ Srdce mi puklo. Jak může někdo takhle manipulovat dítětem?

Začala jsem mít noční můry. Budila jsem se zpocená s představou, že mi Filípka vezmou. Moje maminka mi říkala: „Marti, nesmíš se vzdát! Bojuj za něj!“ Ale já už neměla sílu ani jíst.

Jednoho dne mi volala učitelka ze školky: „Paní Novotná, dneska si pro Filípka přišla vaše tchyně místo vás. Máte to povolené?“ Skoro jsem omdlela. Okamžitě jsem běžela do školky – Věra tam stála s Filípkem za ruku a tvářila se vítězně.

„Já mám právo ho vyzvednout! Jsem jeho babička!“ hádala se s učitelkou.

„Ne! Jsem jeho matka a rozhodnu já!“ vykřikla jsem a popadla Filípka do náručí.

Ten den jsem pochopila, že musím být tvrdší. Najala jsem lepší právničku a začala sbírat důkazy – fotky z našeho života, svědectví sousedů i učitelek ze školky. Každý den byl boj.

Po půl roce soud rozhodl – Filípek zůstane u mě a Petr bude mít právo na návštěvy každý druhý víkend. Věra zuřila: „Tohle ti nikdy neodpustím!“ syčela mi do ucha při odchodu ze soudní síně.

Ale já věděla své – vyhrála jsem největší bitvu svého života.

Dnes je to už dva roky od rozvodu. S Petrem máme chladný vztah – mluvíme jen o Filípkovi. Věra mě stále nenávidí a dává to najevo při každé příležitosti. Ale já už nejsem ta ustrašená holka z minulosti.

Někdy večer sedím u postýlky svého syna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Kolik bolesti ještě musí matka snést kvůli svému dítěti? Co byste udělali vy na mém místě?