„Nejsi hezká, Martino“ – Jedna věta, která mi změnila život navždy

„Nejsi hezká, Martino. Měla by ses víc snažit.“ Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem zabouchla dveře dětského pokoje. Bylo mi osm let a právě jsem se vrátila ze školního focení. Vlasy jsem měla rozcuchané, na šatech flek od svačiny a v očích slzy, protože mě spolužačka Jana zase nazvala „ošklivkou“. Místo útěchy jsem dostala další ránu – tentokrát od vlastní mámy.

„Mami, proč to říkáš?“ zašeptala jsem tehdy, ale ona už byla myšlenkami jinde. „Musíš se naučit, že svět není fér. A hezké holky to mají snazší,“ odpověděla bez mrknutí oka a začala věšet prádlo. V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak slova dokážou bolet víc než jakákoliv rána.

Od té doby jsem se začala dívat do zrcadla jinak. Hledala jsem na sobě chyby – křivé zuby, odstávající uši, pihy na nose. Ve škole jsem se snažila být neviditelná. Když mě kluci z vyšších ročníků posmívali („Martino, kde máš obličej? Asi ti ho někdo ukradl!“), jen jsem sklopila hlavu a doufala, že si mě příště nevšimnou.

Táta byl většinou v práci nebo v garáži. Když už jsme se potkali u večeře, mlčel nebo se hádal s mámou o peníze. Moje starší sestra Lenka byla krásná – dlouhé vlasy, štíhlá postava, úsměv jako z reklamy. Máma ji všude vodila a chlubila se jí sousedkám. Já byla ta druhá. Ta, co je „chytrá“, ale nehezká.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni:

„Martina je hodná holka, ale měla by na sobě víc pracovat,“ říkala máma tátovi.
„Nech ji být, je ještě dítě,“ odpověděl táta unaveně.
„Dítě? Vždyť za chvíli půjde na gympl! A kdo ji tam bude mít rád?“

Ten večer jsem brečela do polštáře a přísahala si, že jednou budu jiná. Že jim všem ukážu.

Na gymnáziu to bylo ještě horší. Spolužáci byli krutější a já zoufale toužila zapadnout. Začala jsem držet diety, malovat se potají v koupelně a schovávat sladkosti pod postelí. Když jsem jednou přišla domů s jedničkou z matematiky, máma jen pokrčila rameny: „To je hezké, ale měla bys víc chodit ven. Trochu se upravit.“

Lenka mezitím randila s kluky a chodila na diskotéky. Já seděla doma s knížkami a představovala si jiný život. Občas jsem se pokusila mámě něco říct – třeba že mě bolí, jak mě srovnává se sestrou. Ale vždycky to skončilo stejně:

„Martino, já tě mám ráda. Ale svět je tvrdý. Musíš být silná.“

Jenže já byla čím dál slabší. Ve dvaceti jsem skončila u psycholožky s úzkostmi a pocitem méněcennosti. „Proč si myslíte, že nejste dost dobrá?“ ptala se mě doktorka Novotná.

„Protože mi to máma celý život říká,“ odpověděla jsem poprvé nahlas.

Začala jsem pomalu chápat, že některé rány z dětství se hojí dlouho – a některé možná nikdy.

Když mi bylo dvacet pět, Lenka se vdávala. Na svatbě jsem jí držela závoj a poslouchala chválu od všech stran: „Lenka je tak krásná nevěsta! A ty jsi jí skvělá sestra.“ Máma zářila štěstím. Mně nikdo nic neřekl.

Po svatbě jsme seděly s mámou v kuchyni u čaje. „Martino, ty jsi taková tichá,“ povzdechla si.
„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že mě máš ráda takovou, jaká jsem?“ vyhrkla jsem najednou.
Máma se zarazila. „Ale já tě mám ráda… Jen jsem chtěla, abys to měla v životě jednodušší.“

„Ale mně jsi tím ublížila,“ řekla jsem poprvé nahlas to, co mě tolik let tížilo.

Máma mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Možná jsem to neuměla jinak.“

Dnes je mi třicet dva let. Pracuji jako učitelka češtiny na základní škole v Plzni. Každý den vidím děti, které si nesou své malé i velké bolesti – a snažím se jim být oporou tak, jak bych si přála já sama kdysi dávno.

S mámou máme vztah lepší než dřív, ale některé jizvy zůstaly. Občas si říkám: Opravdu někdy dokážeme překonat to, co nám rodiče vštípili? Nebo nás jejich slova budou pronásledovat celý život?

Co myslíte vy? Dá se vůbec úplně odpustit a začít znovu?