Svatba mé sestry nás rozdělila: Od chvíle, kdy se k nám nastěhovala babička, už nic nebylo jako dřív

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, Jano?“ vyhrkla jsem, když jsem ji zahlédla v předsíni s kufrem v ruce. Její svatební šaty visely na ramínku, zatímco ona se dívala do země. „Myslela jsem, že to pochopíš sama,“ odpověděla tiše. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Byl to den její svatby. Všichni jsme byli nervózní, ale nikdo nečekal, že právě dnes přijede táta s babičkou a oznámí, že se k nám babička nastěhuje. „Maminka už to sama nezvládá,“ řekl táta a jeho hlas zněl tvrději než obvykle. Máma jen mlčky přikývla a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Babička stála v rohu obýváku, držela kabelku oběma rukama a tvářila se provinile. „Nebojte se, já tu budu jen chvíli,“ zašeptala.

Ale ta chvíle se protáhla na týdny a pak na měsíce. Jana odešla do nového bytu s manželem Petrem a já zůstala doma s rodiči a babičkou, která byla čím dál slabší. Každý den jsem jí pomáhala do schodů, vařila jí čaj a poslouchala její vzpomínky na staré časy v Brně. Někdy byla milá, jindy protivná a hádavá. „Za mých časů si děti vážily rodičů,“ říkávala často a dívala se přitom na mě.

Máma byla vyčerpaná. Pracovala v nemocnici na směny a domů chodila pozdě večer. Táta byl pořád v práci nebo v garáži, kde si opravoval starou Škodu. Všechno zůstalo na mně. Kamarádky mě zvaly ven, ale já jsem odmítala – nemohla jsem babičku nechat samotnou. Jednou jsem slyšela mámu, jak v kuchyni potichu pláče. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ šeptala tátovi. On jen pokrčil rameny.

Jana mi volala jednou týdně. „Jak to zvládáte?“ ptala se mě. „Jde to,“ lhala jsem. Ve skutečnosti jsem jí záviděla – měla svůj klid, nový život, svobodu. Já měla jen povinnosti.

Jednoho večera přišla babička do mého pokoje. „Proč jsi tak smutná?“ zeptala se mě. „Nic mi není,“ odpověděla jsem podrážděně. „Vím, že mě tu nechcete,“ řekla tiše a já cítila výčitky svědomí. „To není pravda…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Všichni jste teď jiní.“

Začaly hádky mezi rodiči. Máma chtěla najmout pečovatelku, táta byl proti – prý je to drahé a babička patří do rodiny. Já jsem byla mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Jednou večer máma bouchla dveřmi a odešla spát do obýváku. Táta seděl u televize a mlčel.

Začala jsem mít noční můry – zdálo se mi, že utíkám z domu a nikdo si toho nevšimne. Ve škole jsem byla unavená, známky mi šly dolů. Učitelka češtiny si mě zavolala po hodině: „Děje se doma něco?“ zeptala se starostlivě. Jen jsem zavrtěla hlavou.

Jednoho dne babička upadla v koupelně. Slyšela jsem její výkřik a běžela za ní – ležela na zemi a plakala bolestí. Zavolali jsme sanitku, máma přijela z práce dřív a táta byl poprvé opravdu vyděšený. V nemocnici nám řekli, že si zlomila nohu a bude potřebovat dlouhou rekonvalescenci.

Když jsme přijeli domů, seděli jsme všichni v kuchyni a mlčeli. Táta poprvé navrhl: „Možná bychom měli zvážit domov pro seniory.“ Máma souhlasila, ale já měla pocit viny – jako bych babičku zradila.

Jana přijela na návštěvu až po týdnu. Přinesla květiny a tvářila se provinile. „Promiň, že tu nejsem víc,“ řekla mi potichu na chodbě. „Máš svůj život,“ odpověděla jsem jí hořce.

Začaly jsme se hádat – vyčetla jsem jí, že nás nechala ve štychu, ona mi zase řekla, že mám být ráda, že mám rodinu pohromadě. „Ty nevíš, jaké to je být pořád tady,“ křičela jsem na ni. „A ty nevíš, jaké to je cítit se pořád provinile,“ odpověděla mi.

Babička nakonec souhlasila s domovem pro seniory – prý nechce být na obtíž. Když jsme ji tam vezli, brečela jsem celou cestu autem. Máma mě držela za ruku a táta mlčel.

Doma bylo najednou ticho – až příliš velké ticho. Jana už k nám skoro nejezdila, rodiče spolu mluvili jen o praktických věcech a já měla pocit prázdnoty.

Někdy si říkám: Co vlastně znamená rodina? Kde končí láska a začíná povinnost? A kolik obětí je ještě správných?

Máte někdo podobnou zkušenost? Myslíte si, že jsme udělali správné rozhodnutí?