Rok mlčení, jeden telefon a tajemství tchána: Co skutečně stálo za jeho nečekanou návštěvou?

„Máš pivo?“ ozvalo se ode dveří dřív, než jsem stihl cokoliv říct. Tchán stál na prahu našeho malého bytu v Nuslích, promočený až na kost, s igelitkou v jedné ruce a pohledem, který jsem si pamatoval z jeho poslední návštěvy před rokem. Tehdy jsme se pohádali kvůli penězům – on tvrdil, že bych měl Katku víc zabezpečit, já mu připomněl, že v Praze není jednoduché najít slušnou práci a platit nájem. Od té doby ticho. A teď tu byl.

„Pivo nemáme,“ odpověděl jsem stroze a pustil ho dovnitř. Katka se objevila ve dveřích kuchyně, oči jí svítily napětím. „Tati…“ vydechla překvapeně. Tchán si sundal bundu a rozhlédl se po našem skromném bytě. „Tak vy tu pořád bydlíte?“ pronesl sarkasticky a já ucítil, jak mi stoupá krev do hlavy.

„Nemáme na to, abychom si koupili něco vlastního,“ řekl jsem tišeji, než jsem chtěl. Katka mě chytla za ruku pod stolem. Věděl jsem, že ji to bolí stejně jako mě – každý měsíc počítat koruny, odkládat sny o dětech i o větší kuchyni.

Tchán si sedl ke stolu a vytáhl z igelitky lahev rumu. „Tak si aspoň připijeme,“ řekl a nalil nám všem. Chvíli bylo ticho, slyšel jsem jen kapky deště bubnující na parapet. „Proč jsi přijel?“ zeptala se Katka opatrně.

Tchán se na ni podíval dlouze, pak pohledem sklouzl ke mně. „Mám problém,“ přiznal tiše. „A potřebuju vaši pomoc.“

Zamrazilo mě. Vždycky byl hrdý, nikdy by si o pomoc neřekl. „Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Přišel jsem o práci,“ řekl po chvíli. „A mám dluhy. Velký dluhy.“

Katka zbledla. „Kolik?“

„Přes půl milionu,“ přiznal a sklopil oči.

V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno – naše hádky o peníze, jeho výčitky, naše sny o vlastním bytě. Teď jsme byli tři na dně.

„A co s tím máme dělat?“ zeptal jsem se ostřeji, než jsem chtěl. Katka mě pohladila po ruce, ale já cítil jen vztek a bezmoc.

„Potřebuju někde přespat… aspoň na pár dní,“ řekl tiše. „A možná… půjčit nějaké peníze.“

Zasmál jsem se hořce. „My sami nemáme nic.“

Tchán sklopil hlavu. „Vím… ale nemám kam jít.“

Katka vstala a objala ho. „Tati, zůstaneš tady. Nějak to zvládneme.“

Seděli jsme dlouho do noci. Tchán vyprávěl o tom, jak ho propustili z fabriky v Kolíně, jak mu kamarád slíbil práci v Německu, ale podvedl ho a on přišel o všechny úspory. Jak si půjčil na splátky a teď mu hrozí exekuce.

Když šel spát na gauč do obýváku, seděli jsme s Katkou v kuchyni a mlčeli.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznal jsem poprvé nahlas svůj strach.

Další dny byly plné napětí. Tchán byl nervózní, chodil po bytě jako lev v kleci. Já chodil do práce s těžkým srdcem – kolegové v kanceláři řešili dovolené v Chorvatsku a já přemýšlel, jestli nám zbyde na nájem.

Jednou večer přišla Katka domů uplakaná. „Volala mi máma,“ řekla. „Chce vědět, kde je táta. Prý mu volali z banky…“

„Musíme jí to říct,“ navrhl jsem.

Katka zavrtěla hlavou. „Nezvládne to.“

Začali jsme se hádat – poprvé od svatby jsme na sebe křičeli kvůli rodině. Já chtěl říct pravdu, ona chránila otce.

Jednoho rána našel tchán ve schránce dopis od exekutora. Seděl u stolu s hlavou v dlaních.

„Musím pryč,“ řekl najednou rozhodně.

„Kam chceš jít?“ ptala se Katka zoufale.

„Do azylového domu,“ odpověděl tiše.

Bylo mi ho líto – toho hrdého chlapa, co kdysi stavěl domy a teď nemá kde bydlet.

Ten večer jsme seděli všichni tři u stolu a poprvé mluvili otevřeně – o strachu z budoucnosti, o dluzích, o tom, jak je těžké začít znovu v padesáti.

Katka brečela a já měl slzy na krajíčku.

Nakonec jsme se rozhodli – prodáme auto, abychom mu mohli pomoct splatit část dluhů a on půjde do azylového domu, dokud si nenajde práci.

Bylo to těžké rozhodnutí – vzdát se posledního kousku jistoty kvůli člověku, který nám často jen vyčítal naše neúspěchy.

Ale když tchán odcházel s batohem na zádech a poprvé mi podal ruku s upřímným „děkuju“, věděl jsem, že jsme udělali správnou věc.

Dnes už máme s Katkou vlastní malý byt na okraji Prahy – splácíme hypotéku ještě dvacet let, ale máme klid. Tchán si našel práci jako školník na základce v Modřanech a občas přijde na kafe.

Někdy si říkám: Co bych udělal jinak? Měl jsem právo riskovat naši budoucnost kvůli někomu jinému? Nebo je rodina opravdu to jediné, co nám v životě zůstane?