Ve tři ráno: Ticho, které křičí

„Mami… prosím, nechoď tam…“ šeptla Anička, když jsem jí včera večer dávala pusu na dobrou noc. Její oči byly plné strachu, který jsem si dlouho odmítala připustit. Ale dnes, ve tři ráno, když jsem se probudila potem zalitá a slyšela tiché cvaknutí kliky u jejího pokoje, už jsem nemohla zavírat oči.

Ležela jsem v posteli vedle Petra, který pravidelně oddechoval, ale najednou tam nebyl. Srdce mi bušilo až v krku. Sáhla jsem pod polštář pro mobil a s roztřesenýma rukama otevřela aplikaci kamery, kterou jsem před pár dny schovala do Aniččina plyšového medvídka. Věděla jsem, že něco není v pořádku. Věděla jsem to už dlouho, ale bála jsem se to pojmenovat.

Na obrazovce se mihla silueta – Petr. Vklouzl do pokoje a tiše zavřel dveře. Slyšela jsem šustění peřiny a pak Aniččin tichý pláč. „Tati… prosím… ne…“ Její hlas byl zlomený, zoufalý. V tu chvíli mi došlo všechno. Všechny ty noční můry, její strach z usínání, její odmítání chodit na tábory nebo k babičce. Všechno dávalo smysl.

Vyskočila jsem z postele a běžela ke dveřím jejího pokoje. Zastavila jsem se s rukou na klice. Co mám dělat? Mám vtrhnout dovnitř? Mám zavolat policii? Co když mi nikdo neuvěří? Petr je přece ten dokonalý táta, všichni ho mají rádi – sousedi, kolegové v práci, dokonce i moje vlastní máma mi vždycky říkala: „Takového chlapa si važ.“

Stála jsem tam a slyšela tlumené vzlyky své dcery. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak Petr Aničku objímal na hřišti, jak jí četl pohádky před spaním, jak mi říkal, že je unavený z práce a potřebuje klid. Najednou mi všechny ty drobné poznámky a pohledy přišly odporné.

Otevřela jsem dveře. Petr stál nad postelí a Anička se krčila v rohu pod peřinou. „Co tu děláš?“ vyštěkl na mě Petr. „Proč nespíš?“

„Co tu děláš TY?“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. „Okamžitě odejdi!“

Petr se na mě podíval s ledovým klidem. „Jsi hysterická. Jenom ji uklidňuju, měla noční můru.“

„Lžeš!“ zařvala jsem a popadla Aničku do náruče. Cítila jsem, jak se třese po celém těle.

Petr se přiblížil: „Jestli to někomu řekneš, zničíš nám život. Nikdo ti neuvěří.“

Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla je. Seděla jsem s Aničkou na posteli a ona se ke mně tiskla tak silně, až mě bolelo srdce. „Mami… já nechci, aby mi ubližoval…“ šeptla mezi vzlyky.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Zavolat policii? Sociálku? Co když mi opravdu nikdo neuvěří? Petr je vážený učitel na základní škole, všichni ho znají jako milého člověka. Já – ta věčně unavená matka na rodičovské dovolené – budu za hysterku.

Ráno jsem poslala Aničku k sousedce Janě s tím, že musím něco zařídit. Jana se na mě podívala podezřívavě: „Vypadáš hrozně, děje se něco?“ Zaváhala jsem, ale nakonec jen zakroutila hlavou.

Petr seděl v kuchyni a pil kávu jako by nic. „Tak co bude k snídani?“ zeptal se klidně.

„Chci si promluvit,“ řekla jsem tiše.

„O čem?“

„O tom, co se stalo v noci.“

Petr položil hrnek a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla – chladný, vypočítavý. „Jestli to někomu řekneš, přijdeš o všechno. O mě, o dceru, o domov.“

Cítila jsem se jako v pasti. Ale pak jsem si vzpomněla na Aniččiny oči plné strachu.

Vzala jsem mobil a pustila mu video z kamery. Petr zbledl.

„Tohle půjde na policii,“ řekla jsem pevně.

Petr vyskočil a pokusil se mi vytrhnout mobil z ruky. „Jsi blázen! Zničíš naši rodinu!“

„Ty jsi ji zničil už dávno!“ vykřikla jsem a utekla z bytu.

Na chodbě mě zastavila sousedka Jana: „Co se děje? Slyšela jsem křik.“

Rozbrečela jsem se: „Potřebuju pomoct… Petr… ubližuje Aničce…“

Jana mě objala a řekla: „To zvládneme. Musíš jít na policii.“

Seděla jsem na služebně a třásla se po celém těle. Policistka byla mladá žena s laskavýma očima: „Máte důkazy?“ Přikývla jsem a ukázala jí video.

Začalo kolečko výslechů, sociálních pracovnic, psychologů. Petr byl zatčen ještě ten den odpoledne. Moje máma mi volala a křičela do telefonu: „Jak jsi mohla něco takového udělat? Vždyť Petr by nikdy…“ Ale já už věděla své.

Anička teď chodí k psycholožce a pomalu se učí zase spát bez strachu. Já hledám práci a nový byt, protože náš starý domov už nikdy nebude bezpečný.

Někdy v noci sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Zničila jsem rodinu – nebo ji zachránila? Kolik dalších matek zavírá oči před tímhle tichým křikem ve tmě?

Maminky… co byste udělaly vy? Jak najít sílu postavit se zlu tváří v tvář – i když to znamená přijít o všechno?