Moje tchyně mě vyhodila z rodinné večeře… Netušila, že restaurace patří mně!
„Okamžitě opusť ten stůl, Lenko! Tady nejsi vítaná!“ Její hlas se rozléhal celou restaurací, až se hosté u vedlejších stolů otočili. Stála jsem tam, s rukama sevřenýma v pěst pod ubrusem, a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Moje tchyně, paní Novotná, vždycky dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Ale dnes to překročilo všechny meze.
Byla to rodinná večeře na oslavu narozenin mého manžela Petra. Všichni seděli u dlouhého stolu v naší oblíbené restauraci v centru Prahy. Jenže nikdo kromě mě nevěděl, že tahle restaurace je moje. Vlastním ji už tři roky, ale nikdy jsem to rodině neřekla. Chtěla jsem, aby mě přijali kvůli mně samotné, ne kvůli penězům nebo postavení.
„Mami, nech toho,“ ozval se Petr tiše, ale jeho matka ho zpražila pohledem. „Nepleť se do toho! Tvoje žena sem nepatří. Podívej se na ni – ani pořádně neumí držet příbor! A co teprve její rodina…“
V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale něco ve mně se zlomilo. Už jsem nemohla dál snášet to ponižování. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy mě paní Novotná přehlížela, kdy mi na svatbě řekla, že doufá, že Petr jednou najde někoho lepšího. Na všechny ty večeře, kde mě opravovala před ostatními, že neumím správně vařit svíčkovou nebo že neumím vyžehlit košili tak jako ona.
„Paní Novotná,“ začala jsem tiše, ale pevně. „Možná byste měla vědět jednu věc.“
Zvedla obočí a posměšně se usmála. „A co bych jako měla vědět? Že neumíš ani objednat pořádné jídlo?“
V tu chvíli k nám přišel číšník a s úsměvem mi podal účet k podpisu. „Paní majitelko, tady je účet za dnešní večer. Všechno bylo podle vašeho přání?“
Nastalo ticho. Všichni na mě zírali. Tchyně zbledla.
„Majitelko?“ zopakovala tiše.
Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem necítila strach. „Ano, tahle restaurace je moje. Vlastním ji už tři roky. A dneska jste mě vyhodila z vlastního podniku.“
Petr se na mě díval s otevřenou pusou. Jeho sestra Jana začala potichu plakat. Ostatní příbuzní nevěděli, kam s očima.
Tchyně vstala a začala koktat: „To… to není možné… Proč jsi nám to nikdy neřekla?“
„Protože jsem chtěla, abyste mě přijali takovou, jaká jsem. Ne kvůli penězům nebo postavení. Ale vy jste mě nikdy nechtěla přijmout vůbec.“
Najednou se rozhostilo trapné ticho. Slyšela jsem jen tlumený šum z kuchyně a cinkání příborů od ostatních hostů.
Petr vstal a přešel ke mně. „Lenko, proč jsi mi to neřekla?“
„Protože jsem doufala, že jednou budeš stát na mé straně i bez toho,“ odpověděla jsem tiše.
Tchyně si sedla zpátky a sklopila hlavu. Poprvé za celou dobu vypadala zlomeně.
„Omlouvám se,“ zašeptala nakonec. „Myslela jsem… myslela jsem, že nejsi pro Petra dost dobrá.“
„A co je vlastně dost dobré?“ zeptala jsem se jí. „To, že někdo vlastní restauraci? Nebo že umí vařit svíčkovou podle vašeho receptu? Nebo že prostě jen miluje vašeho syna?“
Zbytek večera proběhl v tichosti. Nikdo už neměl chuť slavit. Když všichni odešli, seděla jsem sama u stolu a přemýšlela nad tím, jak moc nás dokážou předsudky zranit.
Doma jsme s Petrem dlouho mlčeli. Nakonec si ke mně sedl a vzal mě za ruku.
„Jsem na tebe pyšný,“ řekl tiše.
Ale já pořád cítila v srdci bolest i úlevu zároveň. Proč je tak těžké být přijatý jen proto, kým jsme? Musíme opravdu někomu něco dokazovat? Co byste udělali vy na mém místě?