Když minulost zaklepe: Tajemství dcery a zkouška rodiny

„Babi, máma už se nevrátí?“ ozval se slabý hlásek, zatímco venku hromy otřásaly starým domem v Kladně. Malý Matěj stál na prahu, promočený až na kost, s očima plnýma strachu a nepochopení. V tu chvíli jsem zapomněla na vlastní bolest v kolenou i na to, že je půlnoc. Přitiskla jsem ho k sobě a cítila, jak se třese.

„Neboj se, zlatíčko, všechno bude dobré,“ zalhala jsem mu tiše do vlasů, i když jsem sama nevěřila ani slovo. Kde je Jana? Proč mi nezavolala? Proč nechala svého syna samotného v takové bouři?

Zatímco jsem Matěje sušila ručníkem a připravovala mu kakao, hlavou mi běžely vzpomínky na dny, kdy byla Jana malá. Vždycky byla tvrdohlavá, ale nikdy by neublížila vlastnímu dítěti. Nebo jsem ji snad nikdy doopravdy neznala?

Telefon mlčel. S každou minutou narůstala panika. Volala jsem na její mobil, psala zprávy, ale odpověď nepřicházela. Matěj usnul vyčerpáním na gauči, zatímco já seděla v kuchyni a zírala do tmy za oknem. Déšť bubnoval do skel jako výčitky mého svědomí.

Ráno jsem zavolala policii. „Paní Novotná, jste si jistá, že vaše dcera zmizela dobrovolně?“ ptal se mě mladý policista s příliš klidným hlasem. „Možná si jen potřebovala odpočinout.“

„Moje dcera by nikdy nenechala svého syna samotného!“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. V očích mě pálily slzy.

Dny se táhly jako med. Matěj se mě pořád ptal na mámu a já mu neuměla odpovědět. Sousedi začali šeptat – že Jana měla dluhy, že ji viděli s nějakým mužem u nádraží, že prý už dávno nebyla v pořádku. Každé slovo mě bodalo do srdce.

Jednoho večera přišla návštěva – Jana starší sestra Eva. „Mami, proč jsi jí nikdy nepomohla? Vždyť jsi věděla, že má problémy!“ vyčetla mi hned mezi dveřmi.

„Snažila jsem se! Ale ona mě vždycky odstrčila! Nikdy mi neřekla pravdu!“ bránila jsem se zoufale.

Eva si sedla ke stolu a rozplakala se. „Možná jsme ji všechny zklamaly…“

Ten večer jsme spolu dlouho mlčely. Každá ponořená do svých výčitek a vzpomínek na dětství, kdy jsme byly ještě rodina.

Týdny plynuly a Jana nikde. Policie našla jen její batoh u řeky Berounky. Začala jsem se smiřovat s nejhorším. Matěj se uzavřel do sebe, přestal mluvit a kreslil jen černé obrázky.

Jednou v noci mě probudil tichý pláč. Šla jsem za zvukem a našla Matěje sedět u okna. „Babičko, myslíš, že mě máma nemá ráda?“ zeptal se zlomeným hlasem.

Objala jsem ho pevněji než kdy dřív. „Tvoje máma tě miluje víc než cokoliv na světě. Jen… někdy lidé udělají chyby, které nejdou vzít zpátky.“

Ale co když to byla moje chyba? Co když jsem byla příliš přísná? Co když jsem ji nikdy neposlouchala? Vzpomněla jsem si na všechny hádky o peníze, o výchovu, o jejího bývalého manžela Petra, který ji opustil kvůli jiné ženě a nechal ji samotnou s dítětem.

Jednoho dne přišel dopis – bez zpáteční adresy, jen pár řádků: „Mami, promiň mi všechno. Neuměla jsem být dobrou matkou ani dcerou. Postarej se o Matěje lépe než já. Miluju vás oba.“

Zhroutila jsem se na podlahu a poprvé od jejího zmizení jsem brečela nahlas. Eva mě objala a poprvé po letech jsme si byly blíž než kdy dřív.

Začaly jsme s Matějem chodit k psycholožce. Pomalu se učil znovu smát. Já se učila odpouštět – Janě i sobě.

Lidé ve vsi přestali šeptat a začali pomáhat – sousedka Alena nám nosila koláče, starý pan Dvořák nabídl Matějovi práci na zahradě.

Jednou jsme šli s Matějem kolem řeky a on se zastavil: „Babičko, myslíš, že máma někdy přijde zpátky?“

Pohladila jsem ho po vlasech a podívala se do dálky: „Nevím, zlatíčko. Ale naděje umírá poslední.“

Někdy večer sedím u okna a čekám na zvuk kroků za dveřmi. Přemýšlím – mohla jsem udělat něco jinak? Je možné opravdu odpustit těm, které milujeme nejvíc?

A co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit vlastnímu dítěti – nebo sami sobě?