Nikdo nepřišel na narozeniny mé dcery. A pak zazvonil zvonek…

„Tati, proč nikdo nepřišel?“ Klárka seděla v křesle uprostřed obýváku, nohy přikryté dekou s obrázky koček. Její hlas byl tichý, ale v těch dvou slovech bylo víc bolesti, než bych kdy dokázal unést. Venku pršelo, kapky bubnovaly do oken a v místnosti to vonělo po čokoládovém dortu, který jsem nechal upéct v nejlepší cukrárně v Praze. Balónky visely od stropu, barevné čepičky čekaly na stole a pod ním se krčila hromada dárků. Ale židle kolem stolu zůstaly prázdné.

„Určitě jen něco zdrželo jejich rodiče,“ zalhal jsem a pohladil ji po vlasech. Věděl jsem, že to není pravda. Už bylo po páté a pozvánky jsem rozeslal všem dětem ze třídy. Nikdo nepřišel. Ani jedna SMSka, ani omluva. Jen ticho a déšť.

Moje žena Jana se snažila tvářit statečně, ale viděl jsem, jak se jí třesou ruce, když nalévala limonádu do plastových kelímků. „Klárko, pojď si aspoň rozbalit jeden dárek,“ navrhla a nasadila úsměv, který byl stejně falešný jako naše představa dokonalého života.

Klárka se na mě podívala těma svýma velkýma očima. „Tati, já nechci dárky. Já chci kamarády.“

V tu chvíli jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe. Proč? Proč je moje dcera tak sama? Je to kvůli tomu, že je na vozíku? Nebo proto, že jsem ředitel velké firmy a ostatní rodiče si myslí, že jsme jiní? Nebo jsme opravdu jiní?

Zvonek u dveří zazvonil tak náhle, až jsme všichni nadskočili. Jana se na mě podívala s nadějí v očích. „Možná někdo přišel!“

Otevřel jsem dveře a venku stál kluk v ošoupané bundě, promočený až na kost. Měl rozcuchané vlasy a v ruce držel malý balíček zabalený do novinového papíru.

„Dobrý den… já… já jsem David. Chodím s Klárkou do třídy. Můžu… můžu se přidat?“ koktal a díval se mi do očí s takovou upřímností, že jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel.

„Samozřejmě! Pojď dál!“ vykřikl jsem možná až moc nadšeně.

David si sundal boty a rozhlédl se po našem bytě. Všechno tu bylo nové, lesklé a drahé – přesně takové, jaké to má být v domácnosti úspěšného manažera. Ale najednou mi to všechno připadalo směšné.

Klárka se rozzářila jako sluníčko. „Ahoj Davide! Ty jsi přišel?“

David se usmál a podal jí balíček. „To je pro tebe. Mamka říkala, že nemáme moc peněz, ale že bys mohla mít radost.“

Klárka rozbalila balíček a vytáhla starou knížku pohádek s ohnutými rohy. Přitiskla si ji k hrudi a poprvé za celý den se opravdu usmála.

Sedli si spolu ke stolu a začali si povídat o škole, o pohádkách a o tom, jaké by to bylo mít psa. Jana jim přinesla dort a já jsem jen stál opodál a pozoroval je. Najednou mi došlo, jak moc jsme žili ve své bublině – obklopeni luxusem, ale úplně sami.

Po chvíli David vytáhl z kapsy malou harmoniku a začal hrát písničku „Holka modrooká“. Klárka zpívala s ním a já jsem měl pocit, že slyším smích poprvé po měsících.

Když David odcházel, Klárka ho objala. „Děkuju, že jsi přišel.“

David se usmál: „Já děkuju tobě.“

Zavřel jsem za ním dveře a najednou jsem cítil něco zvláštního – stud a vděčnost zároveň. Stud za to, jak jsme žili doteď, a vděčnost za to, že nám někdo ukázal cestu ven z té naší samoty.

Večer jsme seděli s Janou u stolu a mlčky pili čaj. „Tomáši,“ řekla tiše, „myslíš, že jsme udělali něco špatně?“

Dlouho jsem mlčel. Pak jsem vzal telefon a napsal zprávu Davidově mamince: „Děkuji za Davida. Dnes nám zachránil den.“

Druhý den ve škole si Klárka sedla vedle Davida a ostatní děti najednou začaly přicházet blíž. Možná to byla náhoda, možná odvaha jednoho kluka změnila víc, než jsme si mysleli.

Od té doby jsme začali zvát Davida k nám častěji. Pozvali jsme i jeho maminku – paní Novotnou – na kávu. Byla skromná, pracovala jako prodavačka v Albertu a sama vychovávala Davida i jeho mladší sestru. Povídali jsme si dlouho do noci o životě, o starostech i radostech. Najednou jsme měli pocit, že patříme do stejného světa.

Začali jsme chodit společně na procházky do Stromovky, hráli jsme deskové hry a smáli se maličkostem. Klárka už nebyla sama – měla opravdového kamaráda.

Jednou večer přišla Klárka za mnou do pracovny. „Tati?“

„Ano?“

„Proč si myslíš, že ostatní děti nejdřív nepřišly?“

Zamyslel jsem se. „Možná se bály… nebo nevěděly, jak ti mají pomoct.“

Klárka pokrčila rameny: „Já bych chtěla být jako ostatní.“

Objal jsem ji: „Ty jsi výjimečná právě tím, jaká jsi.“

Ale v hlavě mi pořád zněla ta otázka: Proč jsme tak uzavření? Proč je pro nás těžké přijmout někoho jiného? Je to strach? Předsudky? Nebo jen pohodlnost?

Od té doby jsem začal víc naslouchat lidem kolem sebe – nejen kolegům v práci nebo obchodním partnerům, ale i sousedům v domě nebo prodavačce v obchodě. Uvědomil jsem si, že opravdové bohatství není v penězích nebo postavení, ale v lidech kolem nás.

Klárka s Davidem jsou dnes nerozluční kamarádi. A já? Já už nejsem ten samolibý ředitel s pocitem nedotknutelnosti. Jsem táta, který pochopil cenu obyčejného lidského kontaktu.

A tak se ptám: Kolik lidí kolem nás je osamělých jen proto, že se bojíme udělat první krok? Co kdyby každý z nás otevřel dveře někomu novému? Možná bychom byli všichni šťastnější…