Druhá šance v podzimním dešti: Příběh Jana a Aleny

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ šeptal jsem do tmy, zatímco déšť bubnoval na okno naší ložnice. Alena stála u postele, v ruce svírala bílou krajkovou sukni, kterou si právě svlékla. Její tělo bylo poseté jizvami – hlubokými, starými i novějšími, některé sotva viditelné, jiné bolestně čerstvé. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět, který jsem si za poslední měsíce pečlivě vystavěl.

„Myslela jsem, že to zvládnu,“ odpověděla tiše a její hlas se třásl. „Že už to mám za sebou. Ale některé věci se prostě nezahojí.“

Zůstal jsem sedět na posteli, neschopen slova. V hlavě mi vířily vzpomínky na naši společnou minulost – na první polibek u rybníka v Dolních Počernicích, na rozchod kvůli hloupé hádce o tom, jestli půjdu na vojnu nebo ne. Pak přišla léta ticha, každý jsme si žili svůj život. Já si vzal Martu, ona Františka. Oba jsme ovdověli. A teď jsme tu stáli znovu spolu, jako by nám osud chtěl dát druhou šanci.

Jenže tahle noc byla jiná, než jsem si představoval. Místo radosti a blízkosti jsem cítil bolest a strach. „Aleno,“ začal jsem opatrně, „co se ti stalo?“

Dlouho mlčela. Pak si sedla vedle mě a položila mi hlavu na rameno. „František nebyl takový, jakého ho znali ostatní. Pil. A když pil… byl zlý.“

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Vždycky jsem si myslel, že Alena měla šťastné manželství – alespoň tak to vypadalo na pohřbu jejího muže před třemi lety. Nikdy by mě nenapadlo, že za zavřenými dveřmi jejich bytu v paneláku na Proseku se odehrávalo něco takového.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zopakoval jsem.

„Styděla jsem se,“ přiznala. „A bála jsem se, že mě budeš litovat.“

Objal jsem ji a cítil její třesoucí se tělo. Najednou mi došlo, jak málo toho o ní vlastně vím – o té ženě, kterou jsem kdysi miloval a kterou jsem teď znovu přijal do svého života.

Ráno bylo šedivé a studené. Seděli jsme spolu u kuchyňského stolu a mlčky pili kávu. Venku pršelo a tramvaje skřípaly po kolejích jako vždycky. Najednou zazvonil telefon – byl to můj syn Petr.

„Tati, dneska přijedeme s dětma,“ oznámil mi bez pozdravu. „Máma by měla radost.“

„Dobře,“ odpověděl jsem a podíval se na Alenu. Usmála se na mě smutně.

Když Petr s rodinou dorazil, snažil jsem se působit klidně. Děti běhaly po bytě a smály se, snacha Jana přinesla bábovku. Petr si mě vzal stranou do obýváku.

„Tati… jsi si jistý tím sňatkem?“ zeptal se tiše. „Víš, že máma byla výjimečná žena.“

„Alena je taky výjimečná,“ odpověděl jsem tvrdohlavě.

Petr pokrčil rameny. „Jen aby sis nenaběhl.“

Cítil jsem v jeho slovech nedůvěru a možná i trochu žárlivosti – jako by měl pocit, že tím, že jsem si vzal Alenu, zrazuji památku Marty. Ale já věděl své.

Večer jsme s Alenou seděli u televize a dívali se na starý český film. Najednou začala plakat.

„Co je?“ zeptal jsem se polekaně.

„Bojím se,“ přiznala mezi vzlyky. „Že tě ztratím. Že mě jednou opustíš kvůli tomu, co mám za sebou.“

Pohladil jsem ji po vlasech. „Já tě neopustím. Ale musíš mi věřit a říct mi všechno.“

A tak mi začala vyprávět svůj příběh – o letech strachu, o tom, jak před sousedy předstírala štěstí, jak ji František bil kvůli maličkostem: rozbitému hrníčku, studené polévce, pozdějšímu návratu z práce. O tom, jak jednou skončila v nemocnici s otřesem mozku a lékařce tvrdila, že spadla ze schodů.

„Proč jsi neutekla?“ zeptal jsem se.

„Neměla jsem kam jít,“ odpověděla tiše. „Rodiče už byli mrtví a kamarádky… ty mě nechápaly.“

V tu chvíli jsem cítil vztek – na Františka, na celý svět i na sebe samotného. Proč jsem ji tehdy nenechal odejít? Proč jsme si každý museli projít tolika bolestí?

Další dny byly těžké. Alena byla uzavřená do sebe, bála se dotyku i obyčejného objetí. Já zase nevěděl, jak jí pomoct – jestli mám být trpělivý nebo ji nutit mluvit.

Jednoho dne jsme šli spolu na procházku do Stromovky. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali děti hrající si v blátě.

„Víš,“ řekla najednou Alena, „někdy mám pocit, že už nikdy nebudu normální.“

„Co je to normální?“ zeptal jsem se jí.

Usmála se skrz slzy. „Možná právě tohle – sedět s tebou na lavičce a nebát se.“

Začali jsme spolu chodit na terapii do centra pro oběti domácího násilí v Karlíně. Bylo to těžké – pro oba. Musel jsem poslouchat věci, které bych radši nikdy neslyšel. Ale pomáhalo nám to.

Jednou večer přišla moje dcera Lucie nečekaně na návštěvu.

„Tati,“ začala opatrně, „mluvila jsem s Petrem… Máme strach o tebe i o Alenu.“

„Proč?“ nechápal jsem.

„Protože jste oba zranění. A my nevíme, jestli si navzájem pomůžete nebo ještě víc ublížíte.“

Podíval jsem se na Alenu a pak zpátky na dceru.

„Možná máme oba jizvy,“ řekl jsem pomalu. „Ale možná právě proto si rozumíme líp než kdokoliv jiný.“

Lucie mě objala a poprvé od smrti Marty mi řekla: „Mám tě ráda.“

Dnes je to půl roku od naší svatby. Není to jednoduché – někdy máme tiché dny plné smutku a vzpomínek, jindy se smějeme nad hloupými vtipy v rádiu nebo spolu vaříme bramboračku podle receptu mojí maminky.

Naučil jsem se přijímat Alenu takovou, jaká je – i s jejími jizvami a strachy. A ona zase přijímá mě s mými chybami a nejistotami stáří.

Někdy večer sedím u okna a dívám se do deště nad Prahou a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nosí podobné rány? Kolik z nich má odvahu začít znovu?

A co vy? Dokázali byste přijmout někoho i s jeho bolestí? Nebo byste raději zůstali sami?