„Nechci už žít mezi těmi odpadky“: Příběh o tom, jak mě vlastní rodina dusila láskou i kontrolou

„Já už nechci žít mezi těmi odpadky!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed našeho obýváku, kde se na zemi válely tašky s oblečením, krabice s novými botami a hromady časopisů, které máma nikdy nečetla. Táta seděl v křesle, ruce zkřížené na prsou, a máma stála ve dveřích s tváří zkřivenou vztekem.

„Být paní toho domu, to jsi přece chtěla! Tak se starej!“ vyštěkla na mě máma a práskla dveřmi tak silně, až se ve vitríně roztřásly skleničky. Táta jen mlčky vstal a odešel do ložnice. Zůstala jsem sama v tichu, které bylo těžší než všechny ty věci kolem mě.

Od dětství mi rodiče kupovali všechno nejlepší. Nový mobil každý rok, značkové oblečení, dovolené v Chorvatsku i v Alpách. Kamarádky mi záviděly. „Ty se máš, Olgo,“ říkaly mi ve škole. Jen Lena jednou poznamenala: „Já ti nezávidím. S takovými rodiči bych nemohla žít. Kontrolují každý tvůj krok.“

Tehdy jsem se jen zasmála. Ale měla pravdu. Každý můj den byl naplánovaný – ráno gymnastika, odpoledne klavír, večer angličtina. Když jsem chtěla jít s holkama do kina, musela jsem prosit a slíbit, že budu do devíti doma. Nikdy jsem si nesměla vybrat sama – ani kam půjdu na střední, ani s kým se budu kamarádit.

Když jsem si v osmnácti našla přítele – Honzu z vedlejší třídy – máma udělala scénu. „Ten kluk není pro tebe! Jeho rodiče jsou rozvedení, co by tomu řekli naši známí?“ Táta jen přikývl a dodal: „Olgo, my víme nejlíp, co je pro tebe dobré.“

A tak jsem Honzu nechala být. Plakala jsem do polštáře a nenáviděla sama sebe za to, že nemám odvahu se jim postavit.

Teď je mi dvacet tři a pořád bydlím doma. Studuju práva na Karlovce – protože to chtěli rodiče. Prý je to jistota. Já chtěla na DAMU, ale to bylo „nepřijatelné“. Máma mi každý den připomíná: „Děláme to pro tebe. Chceme, abys měla lepší život než my.“

Jenže já mám pocit, že žádný život nemám.

Dneska to prasklo. Máma přišla z práce a začala vykládat nové nákupy na stůl. „Podívej, Olgo, koupila jsem ti nové šaty na tu oslavu u Novotných.“ Já jen mlčky seděla a dívala se na ni.

„Co je s tebou?“ zeptala se podrážděně.

„Nic,“ odpověděla jsem tiše.

„Tak proč mi nepoděkuješ? Vždyť všechno dělám pro tebe!“

A v tu chvíli to ze mě vytrysklo: „Já už nechci žít mezi těmi odpadky! Nechci další šaty ani boty! Chci rozhodovat sama o sobě!“

Máma zbledla a pak začala křičet: „Jsi nevděčná! Všechno jsme ti dali! A ty nám takhle oplácíš?“

Táta mlčel, ale jeho pohled byl tvrdý jako kámen.

„Být paní toho domu, to jsi přece chtěla! Tak se starej!“ práskla dveřmi a odešla.

Seděla jsem tam dlouho. Slyšela jsem mámu vzlykat v ložnici a tátu, jak jí tiše něco říká. Mně tekly slzy po tvářích a cítila jsem se provinile i vzteklá zároveň.

Vzpomněla jsem si na Lenu. Už jsme se dlouho neviděly – ona šla na uměleckou školu, rodiče ji podporovali ve všem. Často mi psala: „Olgo, přijď někdy ven. Potřebuješ dýchat.“ Já vždycky odmítla – bála jsem se mámy.

Teď už nevím, čeho se bojím víc – jestli jejich hněvu nebo toho prázdna uvnitř sebe.

Druhý den ráno bylo ticho. Máma se mnou nemluvila, táta odešel do práce dřív než obvykle. V kuchyni ležel lístek: „Uklidni si ten bordel v obýváku.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na svoje ruce. Byly upravené, nehty nalakované – máma mě vždycky nutila chodit na manikúru. Ale já bych radši měla ruce špinavé od hlíny nebo barvy.

Vzala jsem telefon a napsala Leně: „Můžu dnes přijít?“

Odpověděla okamžitě: „Jasně! Přinesu víno.“

Večer jsme seděly u ní v pokoji plném obrazů a plakátů kapel. Lena mě objala: „Víš co? Musíš začít žít pro sebe. Jinak se zblázníš.“

Plakala jsem jí na rameni a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Když jsem se vrátila domů, máma seděla v kuchyni a dívala se do prázdna.

„Olgo… promiň,“ řekla tiše. „Já jen… bojím se o tebe.“

„Já vím, mami,“ odpověděla jsem. „Ale musíš mě nechat žít.“

Nevím, jak to bude dál. Možná odejdu z domu. Možná si najdu práci a začnu znovu. Ale poprvé mám pocit, že mám právo volby.

Říkám si: Je možné být šťastná bez svobody? A kolik odvahy člověk potřebuje, aby si ji vybojoval? Co byste udělali vy na mém místě?