Náš syn už nechodí domů: Když láska k dítěti bolí víc než samota

„Proč už zase nejdeš k mámě? Vždyť jsme tam byli minulý měsíc,“ slyšela jsem za dveřmi tlumený hlas své snachy Lucie. Srdce mi bušilo, když jsem stála v předsíni a čekala, jestli můj syn Petr přijde, nebo jestli se zase omluví esemeskou. Už několik měsíců je to pořád stejné – sliby, výmluvy, ticho. Dřív jsme spolu sedávali u stolu, smáli se, hádali o politice, pili kávu. Teď mi zbyly jen prázdné hrnky a vzpomínky.

Když Petr konečně přišel, byl nervózní. „Mami, nemůžu tu být dlouho. Lucie má dneska práci z domu.“ Snažila jsem se usmát, ale v očích mě pálily slzy. „To nevadí, hlavně že jsi přišel,“ řekla jsem tiše a položila mu ruku na rameno. Cítila jsem, jak se napjal. Už to nebyl ten kluk, co mi běhal po bytě s rozbitým kolenem a volal: „Mami, pojď se podívat!“ Teď byl cizí, uzavřený, jako by mezi námi stála neviditelná zeď.

Vzpomínám si na den, kdy mi Petr poprvé přivedl Lucii domů. Byla milá, usměvavá, trochu nesvá. Snažila jsem se být přívětivá, nabídla jí bábovku a kávu. Povídaly jsme si o práci, o škole, o jejích rodičích z Brna. Ale už tehdy jsem cítila napětí – jako by mě hodnotila každým pohledem. Později mi Petr řekl: „Mami, Lucie je citlivá na poznámky o vaření. Prosím tě, neříkej jí, jak se dělají knedlíky.“ Jenže já jsem to myslela dobře! Chtěla jsem jí pomoct, předat jí něco ze sebe.

Časem se návštěvy zkracovaly. Nejprve chodili spolu jednou za dva týdny, pak jen Petr sám, nakonec už ani on ne. Telefonáty byly čím dál kratší. „Mami, máme toho hodně. Zavolám později.“ Ale později nikdy nepřišlo.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala Lucii sama. „Ahoj Lucie, chtěla jsem se zeptat, jestli byste nepřišli na nedělní oběd.“ Na druhém konci bylo ticho. „Víš, Marie… my teď potřebujeme trochu klidu. Petr je unavený z práce a já taky.“ Slyšela jsem v jejím hlase chlad. Položila jsem telefon a rozplakala se.

Začala jsem si všímat drobností – Petr už mi neříkal o svých starostech v práci, neptal se na zdraví svého otce. Když jsme se potkali na ulici náhodou, spěchal pryč. „Promiň mami, mám schůzku.“ Doma jsem seděla u okna a dívala se na prázdné hřiště pod panelákem. Kde jsou ty časy, kdy jsme tam spolu stavěli sněhuláka?

Jednoho večera přišla sousedka paní Novotná s koláčem. „Marie, co je s Petrem? Už ho tu dlouho nikdo neviděl.“ Pokrčila jsem rameny a cítila stud před celým domem. „Má hodně práce,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla nic.

Začala jsem si vyčítat každé slovo, které jsem kdy Lucii řekla. Neměla jsem jí radit s vařením? Neměla jsem Petrovi volat tak často? Možná jsem byla moc vlezlá… nebo naopak málo? Manžel František jen mávl rukou: „Nech je být, Marie. Mladí mají svůj život.“ Ale jak mám nechat být vlastní dítě?

Jednou v noci jsem nemohla spát a napsala Petrovi dlouhou zprávu: „Chybíš mi. Nevím, co se mezi námi stalo. Prosím tě, ozvi se.“ Odpověď přišla až za dva dny: „Mami, je to složité. Nechci o tom mluvit.“

Začala jsem chodit do parku jen proto, abych zahlédla Petra s Lucií a jejich malou dcerkou Aničkou. Viděla jsem je jednou z dálky – smáli se spolu na lavičce a já měla pocit, že do jejich světa už nepatřím.

Na Vánoce mi Petr poslal balíček – hrnek s nápisem „Nejlepší babička“. Ale Aničku mi nepřivedli ukázat. Seděla jsem u stromečku sama a poprvé v životě si připadala opravdu stará.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Lucie. „Marie… Petr měl úraz na kole. Je v nemocnici.“ V tu chvíli šlo všechno stranou – hrdost i bolest. Běžela jsem do Motola a seděla u jeho postele celou noc. Když se probudil, podíval se na mě a řekl: „Mami… promiň.“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Po té noci jsme si začali psát častěji. Ale už to nikdy nebylo jako dřív. Vždycky mezi námi zůstalo něco nevyřčeného – strach z dalšího odmítnutí.

Dnes sedím u okna a dívám se na západ slunce nad Prahou. Přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo je to prostě život? Může matka někdy přestat milovat své dítě? A může dítě někdy pochopit bolest své matky?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o vztah za každou cenu?