Když jsem se naučila říkat „ne“: Léto u jezera, které změnilo všechno
„Ivo, už zase sedíš u toho jezera sama? Pojď, mamka potřebuje pomoct s bramborovým salátem!“ ozvalo se za mnou. Adamův hlas byl podrážděný, jako by i on už měl dost toho, že jeho rodina očekává, že budu vždycky k dispozici. Otočila jsem se a zadívala se na něj. V očích měl únavu, kterou jsem znala až příliš dobře – stejnou, jakou jsem cítila já.
Bylo to léto, které mělo být odpočinkem. Po roce v pražském shonu jsme si s Adamem slíbili, že si konečně odpočineme. Jeho rodiče mají chatu u jezera v Beskydech a já si představovala dlouhé procházky lesem, ticho a klid. Jenže realita byla jiná. Sotva jsme přijeli, Adamova maminka paní Věra mě vtáhla do víru domácích povinností. „Ivičko, pojď mi pomoct s obědem. A pak bys mohla s holkama vyžehlit prádlo.“
Zpočátku jsem se snažila být milá. Vždyť jsme tu hosté. Ale s každým dalším dnem jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek. Adamův otec pan Karel byl neustále nespokojený – jednou s tím, jak je posekaný trávník, podruhé s tím, že není dost studené pivo. Adamova sestra Lucie mi vyčítala, že si „hraju na Pražačku“, když jsem si dovolila jít si ráno zaběhat místo pomáhání v kuchyni.
Jednoho večera, když jsme seděli u ohně, pan Karel začal nahlas rozebírat, jak by měl Adam konečně postavit dům na pozemku vedle chaty. „A Iva by mohla být doma s dětma, viď? Už jste spolu pět let, to už je čas!“ Zasmál se a ostatní se přidali. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Adam mlčel a díval se do plamenů.
V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty věty – výčitky, rady, očekávání. Byla jsem unavená z toho, že musím být pořád milá, pořád ochotná. Ráno jsem se rozhodla jít si zaplavat sama. Seděla jsem na molu a dívala se na mlhu nad vodou. Najednou si ke mně přisedla Lucie.
„Hele, Ivo, proč jsi taková odtažitá? Máma říká, že jsi nějaká divná poslední dobou.“
„Možná proto, že mám pocit, že tu nejsem vítaná taková, jaká jsem,“ odpověděla jsem tiše.
Lucie protočila oči. „To je zase ta vaše pražská citlivost. Tady na vesnici si lidi pomáhají.“
„A co když už nechci pořád jen pomáhat? Co když chci taky chvíli pro sebe?“ vyhrkla jsem.
Lucie vstala a uraženě odešla. Zůstala jsem sama a poprvé za dlouhou dobu jsem pocítila úlevu – řekla jsem pravdu.
Ten den jsem odmítla pomáhat s obědem. Paní Věra na mě koukala jako na zjevení. „Ivičko, stalo se něco?“
„Nechci dneska vařit. Potřebuju si odpočinout,“ řekla jsem klidně.
Adam mě pozoroval z rohu kuchyně. Večer za mnou přišel na molo.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně.
„Nejsem,“ přiznala jsem poprvé nahlas i sama sobě. „Mám pocit, že tu nemůžu být sama sebou. Že musím pořád něco dokazovat.“
Adam si povzdechl. „Já vím… Ale co mám dělat? Táta je hrozně tvrdohlavý a máma… prostě chce mít všechno pod kontrolou.“
„A co my dva? Kde jsme v tom všem my?“
Další dny byly napjaté. Paní Věra byla dotčená, Lucie mě ignorovala a pan Karel si neodpustil jedovaté poznámky. Ale já vydržela. Každý den jsem si našla chvíli pro sebe – šla jsem do lesa, četla si na dece u vody nebo jen tak seděla na molu a dívala se na západ slunce.
Jednou večer přišel Adam za mnou do pokoje.
„Víš co? Zítra jedeme domů,“ řekl rozhodně.
„Ale co tvoji rodiče?“
„Tohle není dovolená. Tohle je peklo.“
Když jsme druhý den balili věci, paní Věra plakala a pan Karel nadával na „rozmazlené Pražáky“. Lucie mi ani nepodala ruku na rozloučenou. Cestou autem bylo ticho.
Až když jsme projeli kolem cedule s nápisem „Praha“, Adam zastavil auto u krajnice.
„Promiň,“ řekl tiše. „Měl jsem tě víc chránit.“
Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.
Doma jsme spolu dlouho mluvili – o tom, co chceme od života, od sebe navzájem i od našich rodin. Bylo to těžké léto, ale naučilo mě něco zásadního: říkat „ne“ není sobecké. Je to způsob, jak chránit sebe i vztah.
Od té doby už nikdy nedělám věci jen proto, že se to ode mě čeká. A Adam stojí při mně.
Někdy si říkám: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? Kolik z nás má odvahu říct „ne“ a zůstat věrný sám sobě?