Když tě zachrání ti, od kterých to nečekáš: Příběh z českých hor

„Drž se! Slyšíš mě, Kláro? Drž se!“ ozýval se hlas mého kolegy Pavla, ale v jeho očích jsem zahlédla něco, co mě zamrazilo. Nebyla to starost, ale chladná lhostejnost. Prsty mi klouzaly po mokrém kameni, pod nohama propast a v hlavě jediná myšlenka: Proč? Proč mě zradil?

Byla jsem členkou horské služby v Jeseníkách, bývalá operátorka zásahové jednotky. Vždy jsem věřila, že tým je všechno. Ale dnes ráno se všechno změnilo. Pavel, můj parťák a zároveň člověk, kterému jsem věřila nejvíc, mě nechal viset na okraji srázu. „Promiň, Kláro. Musím to udělat,“ zašeptal a jeho ruka se odtáhla. Zůstala jsem sama, visící nad dvacetimetrovou propastí, s dechem zrychleným strachem a vztekem.

Déšť bičoval moji tvář a ruce mi pomalu slábly. V hlavě mi běžely vzpomínky – na dětství v Olomouci, na tátu, který mě učil lézt po skalách, na mámu, která vždycky říkala: „Nikdy nikomu nevěř úplně.“ Teď jsem věděla proč.

„Pomoc! Je tu někdo?“ křičela jsem do prázdna. Odpověděl mi jen vítr a vzdálené hřmění. Mobil mi vypadl z kapsy už při pádu. Byla jsem odkázaná jen na sebe.

Minuty se táhly jako hodiny. Prsty mi klouzaly, tělo bolelo a hlava se motala. Najednou jsem zaslechla podivné dusání. Nejdřív jsem si myslela, že halucinuji – ale pak jsem je uviděla. Stádo divokých koní, které v těchto horách přežívá už desítky let. Vedl je mohutný hnědák s bílou lysinou. Zastavili se přímo nade mnou.

„To snad není možné…“ zašeptala jsem. Koně byli vždycky symbolem svobody a síly – ale teď stáli nade mnou jako strážci. Hnědák se sklonil ke kraji a podíval se mi přímo do očí. V jeho pohledu bylo něco zvláštního – klid i rozhodnost.

V tu chvíli se ozval další hlas – tentokrát lidský. „Kláro! Jsi tam?“ To byl můj bratr Honza. Slyšela jsem jeho kroky a volání. „Tady! Honzo! Pomoz mi!“ křičela jsem ze všech sil.

Honza doběhl ke kraji srázu právě ve chvíli, kdy hnědák začal hrabat kopytem do země a shazovat dolů větve a trávu. „Co to dělají?“ vydechl Honza ohromeně.

„Nevím… ale asi mi chtějí pomoct,“ odpověděla jsem roztřeseně.

Honza rychle vytáhl lano ze svého batohu a začal ho spouštět dolů. Koně mezitím dál shazovali větve a trávu – jako by chtěli vytvořit měkký dopad pro případ, že bych spadla.

„Drž se! Už tě mám!“ volal Honza a pomalu mě vytahoval nahoru. Když jsem konečně dosáhla okraje a padla mu do náruče, rozplakala jsem se úlevou i šokem.

Koně stáli opodál a pozorovali nás. Hnědák přišel blíž a dotkl se mi čumákem ramene – jako by mi chtěl říct: „Jsi v pořádku.“

„Tohle nikdo neuvěří,“ šeptal Honza.

„Já vím… Ale já jim to povím,“ odpověděla jsem.

Když jsme se vraceli zpátky do chaty, v hlavě mi vířily otázky: Proč mě Pavel zradil? Co ho k tomu vedlo? A proč mi pomohli právě divocí koně?

Doma nás čekala máma s tátou. „Kláro! Co se stalo?“ vyhrkla máma a objala mě tak pevně, až jsem nemohla dýchat.

„Pavel… mě nechal viset na srázu,“ řekla jsem tiše.

Táta sevřel pěsti. „Tohle mu neprojde.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Pavel byl vždycky pod tlakem – rozvod, dluhy, problémy v práci. Ale tohle? Zrada přítele?

Večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli polévku. Táta mlčel, máma brečela a Honza mě držel za ruku.

„Musíš to nahlásit,“ řekl nakonec táta.

„Já vím… Ale bojím se, že mi nikdo neuvěří,“ odpověděla jsem.

„My ti věříme,“ řekl Honza pevně.

Další den jsem šla na stanici horské služby a všechno oznámila vedoucímu Petru Novotnému. Poslouchal mě pozorně a pak řekl: „Kláro, tohle je vážné obvinění. Ale znám tě dlouho – věřím ti.“

Začalo vyšetřování. Pavel zapíral, tvrdil, že šlo o nehodu. Ale Honza potvrdil můj příběh – slyšel Pavlův hlas i moje volání o pomoc.

Týdny plynuly v napětí. Lidé v práci se rozdělili na dva tábory – jedni stáli za mnou, druzí za Pavlem. Atmosféra byla dusná, plná pomluv a podezření.

Jednou večer přišel Pavel ke mně domů. „Kláro… promiň mi to. Nechtěl jsem ti ublížit. Byl jsem zoufalý… Mám dluhy, vydírali mě…“

Dlouho jsme mlčeli. „Pavle… zradil jsi mě i celý tým. Ale chápu tě víc než si myslíš. Jenže tohle nemůžu jen tak přejít.“

Odešel zlomený a já věděla, že už nikdy nebudeme stejní.

Vyšetřování skončilo – Pavel dostal podmínku a byl propuštěn ze služby. Já zůstala – ale už nikdy jsem necítila stejnou důvěru jako dřív.

Často chodím k tomu srázu v Jeseníkách a hledám stádo divokých koní. Někdy je zahlédnu v dálce – hnědák s bílou lysinou vždycky stojí vpředu a dívá se mým směrem.

Možná je to jen náhoda… nebo znamení?

Někdy přemýšlím: Kdo jsou naši skuteční zachránci? A kolik důvěry si vlastně zaslouží ti kolem nás?