Bratrova pravá tvář: Když dárek pro mámu rozdělil rodinu

„To myslíš vážně, Pavle? Ty fakt chceš, abychom dali za ledničku patnáct tisíc?“ vyhrkla jsem, když jsem se v kuchyni opřela o stůl a sledovala, jak bratr listuje letákem z elektroprodejny. Mamka seděla u okna a snažila se tvářit, že ji to nezajímá, ale dobře jsem viděla, jak jí cukají koutky úst. Věděla jsem, že stará lednička už sotva drží pohromadě, ale tolik peněz? Vždyť jsme s Pavlem oba sotva vyšli s výplatou.

„Hele, Lucko, máma si to zaslouží. Celý život se pro nás dřela. A já už mám něco našetřenýho,“ řekl Pavel a významně se na mě podíval. Jenže já věděla, že jeho „našetřený“ znamená spíš půjčený od kamarádů nebo z kreditky. Vždycky byl trochu lehkomyslný, ale tentokrát jsem doufala, že to myslí dobře.

„A co když se něco pokazí? Co když přijdeš o práci? Víš, jak to teď v tom skladu chodí…“ začala jsem opatrně, ale on mě přerušil mávnutím ruky.

„Neboj se pořád! Máma bude mít radost. A ty taky přispěješ, ne?“

Zamrazilo mě. Samozřejmě bych ráda přispěla, ale s mým platem zdravotní sestry na poliklinice to nebylo jednoduché. Navíc jsem měla malou dceru Aničku a všechno šlo do školky, oblečení, jídla…

„Já dám, co budu moct,“ řekla jsem tiše a doufala, že tím to skončí.

Jenže neskončilo. Pavel začal plánovat velkolepé překvapení. Obvolal celou rodinu, dokonce i tetičku Hanu z Brna, která s námi nemluvila od pohřbu dědy. Každý měl přispět „alespoň něco“. Někteří souhlasili, jiní jen krčili rameny. Já jsem mezitím počítala každou korunu a v noci nemohla spát.

Den před maminčinými narozeninami mi Pavel zavolal.

„Hele, Lucko, potřebuju od tebe tři tisíce. Jinak to nezaplatíme.“

„Pavle, já fakt nemám! Už jsem ti poslala dva tisíce minulý týden!“

„No jo, ale já myslel, že dáš víc. Vždyť máš stálou práci! Já teď musím splatit zálohu a…“

„To není fér! Ty jsi to vymyslel a teď chceš, abych to táhla já?“

V telefonu bylo ticho. Pak Pavel zabručel: „Tak si to rozmysli. Jinak to budu muset zaplatit sám.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Anička přišla do pokoje a objala mě kolem krku.

„Mami, proč pláčeš?“

„To nic, zlatíčko. Jen jsem unavená.“

Druhý den jsme se všichni sešli u mámy doma v paneláku na Jižním Městě. Všude voněly koláče a káva, v obýváku stála obrovská krabice s mašlí. Máma byla dojatá – aspoň na chvíli se zdálo, že je všechno v pořádku.

Ale pak přišlo to nejhorší. Pavel si vzal slovo.

„Takže… lednička je od nás všech. Ale hlavně ode mě a Lucky,“ řekl a významně se na mě podíval.

Všichni zatleskali. Jenže pak Pavel pokračoval: „Ale musím říct, že Lucka toho moc nepřispěla. Většinu jsem platil já.“

Ztuhla jsem. Všichni se na mě otočili. Tetička Hana si odfrkla: „No jo, zdravotní sestra… To jsou dneska platy!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň.

„To není pravda! Dala jsem tolik, kolik jsem mohla!“ vykřikla jsem.

Pavel pokrčil rameny: „Já jen říkám pravdu.“

Máma se snažila situaci zachránit: „Děti, nehádejte se… Já mám radost i tak.“

Ale bylo pozdě. Atmosféra byla zkažená. Po oslavě jsem šla domů s Aničkou a v hlavě mi vířily myšlenky. Proč to Pavel udělal? Proč mě takhle ponížil před celou rodinou?

Další týdny jsme spolu skoro nemluvili. Máma mi volala a prosila mě, abych bratrovi odpustila.

„Víš, on to nemyslel zle… Jen je trochu horkokrevný.“

Ale já věděla své. Pavel mi už několikrát v životě ublížil – když mi rozbil kolo a sváděl to na mě, když si půjčil peníze a nikdy je nevrátil… Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát mě zradil před celou rodinou.

Jednou večer mi napsal zprávu:

„Promiň, Lucko. Nechtěl jsem tě shodit. Jen jsem byl ve stresu.“

Dlouho jsem na tu zprávu koukala a nevěděla, co odepsat.

Odpustit? Zapomenout? Nebo si konečně přiznat, že můj bratr není ten člověk, za kterého jsem ho vždycky měla?

Někdy si říkám: Kolik toho má člověk vydržet od vlastní rodiny? A kde je ta hranice mezi odpuštěním a sebeúctou?