Za zavřenými dveřmi: Můj život ve stínu manželova účtu

„Petro, proč jsi zase koupila ten drahý jogurt? Vždyť jsme se domluvili, že budeme šetřit!“ Tomášův hlas mě zasáhl jako facka, když jsem v kuchyni vykládala nákup. V ruce jsem držela obyčejný bílý jogurt, který jsem si dovolila koupit místo levnější varianty. „To je jen pár korun navíc,“ snažila jsem se bránit, ale jeho pohled byl neúprosný. „To není o korunách, ale o principu! Já mám přehled o našich financích, tak se drž toho, co jsme si řekli.“

Zavřela jsem lednici a v duchu počítala do deseti. Vždyť já vydělávám víc než on. Pracuji jako účetní v jedné pražské firmě, zatímco Tomáš je učitel na základce. Přesto mám pocit, že nemám právo rozhodovat ani o tom, co si dám k snídani. Všechno musí projít jeho schválením – od nákupu potravin až po nový svetr pro naši dceru Klárku.

Když jsme se před deseti lety brali, byla jsem přesvědčená, že společné finance jsou samozřejmostí. Jenže postupem času Tomáš začal přebírat kontrolu nad každou korunou. Nejprve to byly jen rozpočty na dovolenou a větší nákupy. Pak mi navrhl, že bude jednodušší, když všechny výplaty půjdou na jeho účet a on bude platit účty. „Aspoň v tom nebude zmatek,“ řekl tehdy s úsměvem. Souhlasila jsem – byla jsem zamilovaná a věřila mu.

Teď mám pocit, že žiju v pasti. Každý měsíc dostávám od Tomáše „kapesné“ na drobné výdaje. Když chci něco navíc – třeba zaplatit kroužek pro Klárku nebo si koupit knihu – musím ho prosit a vysvětlovat proč. Někdy mi připadá, že jsem spíš jeho dítě než partnerka.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Klárka si hrála v pokojíčku a Tomáš sledoval zprávy. Najednou jsem si vzpomněla na naši první dovolenou v Krkonoších – tehdy jsme spolu plánovali každý detail a smáli se nad tím, jak neumíme šetřit. Teď je z nás dvojice cizinců, kteří spolu mluví jen o tom, kolik stála večeře.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat své pocity, protože s Tomášem už to nešlo. Když jsem mu jednou zkusila říct, že mi vadí jeho kontrola nad penězi, jen mávl rukou: „Ale prosím tě, vždyť to dělám pro nás! Ty bys všechno rozházela.“ Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného.

Jednoho dne přišel z práce dřív a našel mě, jak pláču v ložnici. „Co se děje?“ zeptal se bez zájmu. „Nic,“ zalhala jsem. Ale uvnitř mě to dusilo. Začala jsem být nervózní z každého nákupu, bála jsem se otevřít bankovní aplikaci a vidět nulu na svém účtu. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kávu – neměla jsem na to peníze ani náladu.

Moje máma si všimla, že nejsem ve své kůži. Jednou při návštěvě mi podala ruku a tiše řekla: „Petruško, jsi šťastná?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka. „Nevím,“ šeptala jsem mezi vzlyky. „Mám pocit, že už nejsem sama sebou.“

Začaly jsme si s mámou víc povídat a ona mi připomněla, že mám právo rozhodovat o svém životě i penězích. „Nenech si vzít vlastní důstojnost,“ řekla mi jednou večer do telefonu.

Rozhodla jsem se jednat. Začala jsem si tajně odkládat část výplaty na svůj vlastní účet – nebylo to moc, ale aspoň něco. Koupila jsem si nový kabát bez Tomášova vědomí a poprvé po letech jsem cítila malý záblesk svobody.

Jednoho dne Tomáš zjistil, že mám vlastní účet. Byla z toho obrovská hádka. „Takže mi lžeš? Tajíš přede mnou peníze?“ křičel na mě v kuchyni tak hlasitě, že Klárka začala plakat. „Nechci ti lhát,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala. „Ale už nechci žít jako tvoje podřízená.“

Následující týdny byly plné napětí. Tomáš se mnou skoro nemluvil, doma panovalo ticho a ledový klid. Klárka se mě ptala: „Mami, proč je táta pořád naštvaný?“ Nevěděla jsem, co jí říct.

Začala jsem chodit na konzultace k psycholožce. Pomohlo mi to ujasnit si priority a pochopit, že mám právo na vlastní život i finance. Po několika měsících jsme s Tomášem začali chodit na párovou terapii. Nebylo to jednoduché – často jsme se hádali i před terapeutkou – ale poprvé po letech jsme spolu opravdu mluvili.

Jednoho dne mi Tomáš řekl: „Možná máš pravdu. Možná jsem tě chtěl chránit před tím světem venku… Ale asi jsem tě tím spíš zavřel do klece.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem ho objala bez zášti.

Nevím, jestli náš vztah přežije nebo jestli bude lepší jít každý svou cestou. Ale vím jedno: už nikdy nedovolím nikomu, aby mě připravil o vlastní hlas.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? A kolik z nich najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?