Po oslavě mi tchyně poděkovala, ale švagrová jen protočila oči. Kde se stala chyba?

„No tak, Lucie, už zase s tím dortem?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni pečlivě rovnala poslední kousky na talíř. Byla to Jana, moje švagrová. Její hlas byl přesně takový, jaký jsem čekala – lehce pohrdavý, jako by mi chtěla připomenout, že ona by něco takového nikdy nedělala. V tu chvíli jsem měla chuť talíř s dortem prostě upustit na zem a odejít. Ale místo toho jsem se usmála a řekla: „Někdo to udělat musí.“

Byl to den oslavy šedesátin mé tchyně, paní Novotné. Celá rodina se sešla v našem bytě na Jižním Městě. Já, můj manžel Petr, jeho bratr Tomáš a samozřejmě Jana. Obě jsme snachy, ale to je asi jediné, co máme společného. Jana je typ ženy, která nikdy neopustí dům bez dokonalého make-upu a nehtů nalakovaných podle poslední módy. Já? Jsem ráda, když si stihnu ráno umýt vlasy a obléct něco čistého.

Petr mě objal kolem ramen a šeptl: „Nenech si tím kazit den.“ Snažila jsem se usmát, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Proč mám vždycky pocit, že musím něco dokazovat? Že musím být lepší snacha, lepší manželka, lepší matka? Jana nikdy nic nepeče, nikdy neuklízí po oslavách. Přijde, sedne si na gauč a listuje Instagramem. A přesto ji všichni obdivují.

Když přišla tchyně do kuchyně, objala mě a poděkovala: „Lucinko, jsi zlatá. Bez tebe by to tu dneska vypadalo jako po výbuchu.“ V očích jí hrála vděčnost a já cítila hřejivý pocit u srdce. Ale v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla Janu, jak protočila oči a něco pošeptala Tomášovi. Zasmáli se. V tu chvíli jsem měla chuť odejít z vlastní oslavy.

Později večer, když už hosté odcházeli a já sbírala prázdné talíře, přišla ke mně Jana. „Hele, Lucie,“ začala tónem, který sliboval další rýpnutí, „nechápu, proč se tak snažíš. Myslíš si, že tě bude mít máma radši než mě?“ Zarazila jsem se. „Nejde o to, kdo je oblíbenější,“ odpověděla jsem tiše. „Chci jen, aby bylo doma hezky.“

Jana se uchechtla: „Hezky? To je přežitek. Dneska je důležité být vidět. Podívej se na sebe – pořád v zástěře a s mastnými vlasy. Kdybys radši šla na nehty nebo ke kadeřnici.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vrazil nůž do zad. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Ale tady jsem byla já – ta obyčejná, ta neviditelná – a proti mně Jana, která byla vždy středem pozornosti.

Když jsme s Petrem večer seděli u stolu a já mu vyprávěla o rozhovoru s Janou, povzdechl si: „Víš, ona je prostě jiná. Neumí projevit vděčnost jinak než tím svým způsobem.“

„Ale proč mě musí pořád shazovat?“ zeptala jsem se zoufale.

Petr pokrčil rameny: „Možná jí vadí, že máma oceňuje tebe víc než ji.“

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jestli má vůbec smysl snažit se zapadnout do rodiny, kde jsou hodnoty úplně jiné než ty moje. Vzpomněla jsem si na své dětství v malém městě u Hradce Králové – na maminku, která vždycky pekla bábovku pro sousedy a nikdy neřešila, jestli má nejnovější kabelku nebo gelové nehty.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od tchyně: „Lucinko, ještě jednou děkuji za všechno. Jsi opravdu poklad.“ Usmála jsem se přes slzy. Ale zároveň mi bylo smutno z toho, že místo radosti z povedené oslavy cítím jen prázdnotu a únavu.

O týden později jsme byli pozváni k Janě na kávu. Byt voněl parfémem a všude byly vystavené designové doplňky. Jana seděla u stolu s dokonalým make-upem a listovala časopisem o módě.

„Dáš si latté?“ zeptala se mě ledabyle.

„Ráda,“ odpověděla jsem a snažila se najít společné téma.

„Viděla jsi tu novou kolekci v Pařížské?“ začala hned.

Zavrtěla jsem hlavou: „Na to nemám čas ani peníze.“

Jana protočila oči: „To je škoda. Měla bys na sebe víc myslet.“

V tu chvíli mi došlo, že možná nikdy nenajdeme společnou řeč. Možná jsme opravdu každá z jiného světa.

Když jsme odcházeli domů, Petr mě vzal za ruku: „Jsi taková, jaká jsi. A proto tě mám rád.“

Doma jsem si sedla ke stolu a přemýšlela: Je špatné být obyčejná? Musím se změnit jen proto, abych zapadla do rodiny svého muže? Nebo je lepší zůstat sama sebou i za cenu toho, že budu pro některé vždycky jen ta neviditelná?

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl snažit se o uznání od lidí, kteří mají úplně jiné hodnoty?