„Nejsi hezká, Martino“ – Slova, která mi změnila život

„Nejsi hezká, Martino.“

Ta věta mi zněla v uších, zatímco jsem stála před zrcadlem v koupelně našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Bylo mi osm a máma mi právě rozčesávala zacuchané vlasy. „Podívej se na sebe,“ povzdechla si, „musíš se aspoň snažit vypadat upraveně, když už ti příroda moc nenadělila.“

Ztuhla jsem. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem jen sledovala svůj odraz – pihovatý nos, odstávající uši, hubené ruce. V tu chvíli jsem uvěřila, že jsem opravdu ošklivá. A tahle myšlenka mě pronásledovala roky.

Ve škole jsem byla tichá a nenápadná. Když se holky ve třídě smály a předháněly, která má hezčí šaty nebo delší vlasy, já seděla v koutě a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Když jsme měli třídní focení, schovávala jsem se vzadu. „Martino, pojď dopředu!“ volala paní učitelka. „Ne, radši ne,“ šeptla jsem a cítila, jak se mi potí dlaně.

Doma to nebylo lepší. Máma byla vždycky kritická – k sobě i ke mně. „Podívej na svoji sestřenici Hanku, jak je pěkná a šikovná,“ říkala často u rodinných obědů. Táta mlčel, ponořený do novin nebo do práce na zahrádce. Bratr Petr si mě dobíral: „Martino, ty jsi fakt jak strašidlo.“ Smál se a já mu to neměla za zlé – byl to prostě kluk.

Ale mámina slova bolela nejvíc. Každý den jsem se snažila být lepší – učila jsem se na samé jedničky, pomáhala doma, nosila mámě kávu do postele. Doufala jsem, že když už nejsem hezká, aspoň budu hodná a užitečná.

Jednou večer jsem zaslechla mámu, jak si povídá s tetou po telefonu: „Martina je chytrá holka, ale víš co… není to žádná kráska. No co naděláš.“

Zalezla jsem pod peřinu a brečela do polštáře. Proč mě máma nemůže mít ráda takovou, jaká jsem? Proč musím pořád něco dokazovat?

Na gymnáziu se všechno jen zhoršilo. Kluci si vybírali nejhezčí holky do tanečních, já zůstala mezi posledními. Kamarádky řešily první lásky a já jim tiše záviděla. Jednou jsme šly s holkama do kina a ony si povídaly o tom, jak je kdo pozval na rande. „A co ty, Martino?“ zeptala se Lucka. „Nikdo mě nechce,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla zastavit.

Smály se, ale já věděla, že mají pravdu. Nikdo mě nechtěl.

Začala jsem nenávidět svoje tělo. Každé ráno jsem stála před zrcadlem a hledala další nedostatky – křivé zuby, krátké nohy, mastné vlasy. Zkoušela jsem diety, cvičení podle videí na YouTube, dokonce i make-up, který mi máma potají brala z kabelky. Nic nepomáhalo.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje a našla mě brečet. „Co je zase?“ zeptala se otráveně.

„Proč jsi mi řekla, že nejsem hezká?“ vyhrkla jsem.

Pokrčila rameny: „No tak nejsi modelka, no a co? Život není o kráse.“

Ale pro mě tehdy byl.

Na vysoké škole v Brně jsem poprvé zažila pocit svobody. Nikdo mě tam neznal. Mohla jsem být kdokoliv – aspoň jsem si to myslela. Ale staré rány se hojí pomalu. Když mě spolužák Tomáš pozval na kávu, první myšlenka byla: „Určitě si ze mě dělá srandu.“

Seděli jsme v kavárně na České a on se smál mým vtipům. „Jsi fakt fajn holka,“ řekl upřímně.

Chtěla jsem mu věřit, ale pořád jsem slyšela mámin hlas: „Nejsi hezká.“

Tomáš mi psal každý den. Chodil se mnou na procházky po Špilberku, nosil mi čokoládu před zkouškami. Jednou večer mě políbil. Bylo to poprvé v životě a já měla pocit, že se mi rozbuší srdce tak silně, až to všichni uslyší.

Ale pak přišla nejistota: „Proč by chtěl být někdo jako on s někým jako já?“ Začala jsem ho odhánět. „Nejsem dost dobrá,“ řekla jsem mu jednou na lavičce v Lužánkách.

„Pro koho?“ podivil se Tomáš.

„Pro tebe… pro kohokoliv.“

Chvíli mlčel a pak řekl: „Martino, ty jsi krásná taková, jaká jsi. Jen tomu musíš sama uvěřit.“

Rozbrečela jsem se mu na rameni.

Trvalo mi ještě několik let, než jsem pochopila pravdu v jeho slovech. Po škole jsem nastoupila do malé firmy v Praze jako účetní. Práce mě bavila a kolegové byli fajn. Ale pořád jsem měla pocit, že musím něco dokazovat – být nejlepší v práci, nejpečlivější doma.

Jednoho dne jsme měli firemní večírek. Kolega Honza mi řekl: „Martino, ty jsi vždycky tak pozitivní! Jak to děláš?“ Usmála jsem se a poprvé v životě necítila potřebu omlouvat se za to, jak vypadám.

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka paní Novotná mi pomohla pochopit, odkud pramení moje nejistoty. „Vaše hodnota není v tom, jak vypadáte,“ říkala mi trpělivě.

Jednou jsme s mámou seděly u kávy v kuchyni a já jí to všechno řekla – jak moc mě její slova bolela a jak dlouho mě pronásledovala.

Chvíli bylo ticho.

„Víš… já sama nikdy nebyla spokojená se svým vzhledem,“ přiznala tiše máma. „Moje máma mi říkala to samé.“

Podívala jsem se na ni jinýma očima – jako na ženu, která taky bojovala s vlastními démony.

Od té doby jsme spolu začaly víc mluvit – o pocitech, o minulosti i o tom, co nás trápí.

Dnes už vím, že krása není jen o tom, co je vidět navenek. Je to o tom, jak se cítíme sami se sebou.

Někdy si ještě vzpomenu na tu větu: „Nejsi hezká.“ Ale už jí nevěřím.

A tak se ptám: Kolik z nás žije ve stínu slov svých rodičů? A kdy konečně začneme věřit sami sobě?