Nechtěná rodina: Jak jsem se stala matkou dětí svého bratra a co to udělalo s našimi životy

„Martino, prosím tě, musíš si pro ně přijet. Hned. Policie je tady…“ Hlas mé švagrové zněl v telefonu zlomeně, skoro cize. Byla půlnoc a já seděla na kraji postele, srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že bratr s Lenkou mají problémy, ale nikdy by mě nenapadlo, že to zajde tak daleko.

Za dvacet minut jsem už stála před panelákem na sídlišti v Ostravě-Porubě, kde jsem vyrůstala. Policista mi otevřel dveře do bytu, kde byl chaos a ticho zároveň. V koutě seděla malá Anička, osm let, s plyšovým králíkem v náručí. Vedle ní stál její bratr Tomášek, teprve pětiletý, s očima dokořán a tváří špinavou od slz. Lenka seděla na gauči, ruce v klíně, pohled upřený do prázdna. Můj bratr Petr nikde.

„Paní Novotná? Jste jejich teta?“ zeptal se mě policista. Jen jsem přikývla. „Potřebujeme, abyste si děti vzala k sobě. Aspoň na pár dní, než se situace vyřeší.“

A tak začal můj nový život. Ze dne na den jsem se stala matkou dvou dětí, které jsem do té doby vídala jen na rodinných oslavách. Můj byt 2+1 na Fifejdách byl najednou plný dětského pláče, rozházených hraček a nekonečných otázek.

První noc byla nejhorší. Anička se ke mně přitulila a šeptala: „Teto Martino, kdy přijde táta?“ Neměla jsem odpověď. Tomášek se v noci počůral a já ho musela převléct, utěšit, pohladit po vlasech. Byla jsem zoufalá a unavená, ale nemohla jsem je nechat být.

Ráno jsem volala do práce – pracuji jako účetní v malé firmě – a vysvětlovala šéfovi, že musím zůstat doma. „To je vaše rodina, Martino,“ řekl mi suše. „Ale víte, že máme uzávěrku.“

Začaly dny plné chaosu. Musela jsem zařídit školu pro Aničku, školku pro Tomáška, nakoupit oblečení (jejich věci byly špinavé a potrhané), naučit se vařit dětská jídla a hlavně – být jim oporou. Každý večer jsem padala do postele vyčerpaná a ptala se sama sebe: Proč právě já? Proč Petr nemůže být otcem svých dětí?

Petr se mi neozval celé dva týdny. Pak mi přišla zpráva: „Marti, promiň. Nezvládám to. Postarej se o ně.“ Chtěla jsem mu napsat něco ošklivého, ale neměla jsem sílu. Lenka skončila v léčebně kvůli alkoholu a depresemi.

Moje máma mi volala každý den: „Martino, nemůžeš si je nechat napořád! Máš svůj život!“ Ale když přijela na návštěvu a viděla Aničku, jak se ke mně tiskne, rozplakala se.

Začaly hádky v rodině. Táta tvrdil, že děti mají jít do dětského domova – „aspoň tam budou mít režim“. Máma chtěla všechno řešit modlitbou. Moje sestra Jana mi záviděla pozornost rodičů: „Vždycky jsi byla ta hodná! Teď jsi za svatou!“

Ale nejhorší byly pohledy lidí ve škole a školce. „To jsou ty děti od Novotných? Slyšela jste, co se stalo?“ šeptaly si maminky na chodbě. Učitelka Aničky mi jednou řekla: „Je moc uzavřená. Měla byste s ní zajít k psychologovi.“

Jednou večer Anička přišla do kuchyně a tiše řekla: „Teto Martino, myslíš, že nás má táta ještě rád?“ Sedla jsem si k ní na zem a objala ji. „Já nevím, Aničko. Ale já vás mám ráda moc.“

Začala jsem chodit na terapie – pro sebe i pro děti. Bylo těžké přiznat si, že to sama nezvládnu. Psycholožka mi řekla: „Musíte si dovolit být slabá.“ Ale jak? Když všichni čekají, že budu silná?

Jednoho dne mi Petr zavolal. Byl opilý. „Marti… promiň… já to prostě nedám…“ Křičela jsem na něj do telefonu: „Tohle nejsou hračky! To jsou tvoje děti!“ Pak jsem brečela ještě dlouho poté.

Začaly soudy o svěření dětí do péče. Sociální pracovnice chodila na kontroly – jestli mají děti čisté oblečení, jestli mají co jíst, jestli mají svůj pokojík (neměly). Cítila jsem se jako pod drobnohledem celé společnosti.

Po půl roce už jsme byli sehraní tým. Anička začala chodit na balet a Tomášek miloval stavebnice. Já se naučila vařit palačinky a číst pohádky před spaním.

Ale pořád mě trápila otázka: Dělám to správně? Neberu jim naději na návrat k rodičům? Nejsem jen další člověk, který jim rozbil život?

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Anička řekla: „Teto Martino, kdybys nebyla ty, asi bychom byli pořád smutní.“ Tomášek mě objal kolem krku.

A já si uvědomila, že někdy láska nestačí spravit všechno – ale může být tím jediným světlem ve tmě.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kdybych mohla vrátit čas – udělala bych to znovu? A hlavně: Co znamená být opravdovou rodinou? Co si o tom myslíte vy?