Když se tchyně stane spolubydlící: Můj život s ní a jejími názory

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni zahlédla Alenu, jak si v našem bytě rozkládá další kufr. Vedle ní stál Karel, její nový partner, s výrazem člověka, který si právě koupil permanentku do sauny a těší se na první páru. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já měla pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Petr, můj manžel, stál mezi dveřmi a tvářil se provinile. „Jani, je to jen na chvíli. Máma s Karlem nemají kam jít. Prý je to jen na pár týdnů.“

„Pár týdnů? Vždyť už teď tu není kam šlápnout! Klára nemá kde dělat úkoly, já nemám kde pracovat a ty… ty jsi pořád v práci!“

Alena si povzdechla a začala vybalovat hrnky. „Neboj, Janičko, my se přizpůsobíme. Karel je tichý, skoro o něm nebudeš vědět.“

Karel se usmál a kývl. „Já si klidně vezmu gauč v obýváku.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem si představovala klidný domov – místo, kde si můžu dát kafe v pyžamu a nikdo mě nehodnotí. Místo toho jsem teď měla sdílet kuchyň s tchyní, která má potřebu komentovat každý můj krok, a s jejím přítelem, který si do sprchy pouští dechovku.

První týden byl jako z noční můry. Alena vstávala v šest a vařila polévku na celý den. Karel měl potřebu opravovat všechno, co nebylo přibité ke zdi – od kapajícího kohoutku po dveře od lednice. Klára přišla ze školy a ptala se: „Mami, proč musím dělat úkoly v koupelně?“

Petr byl čím dál víc neviditelný. Pracoval dlouho do noci a domů chodil jen spát. Když jsem mu večer řekla, že už to nezvládám, jen mě objal a řekl: „Vydrž to ještě chvíli.“

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela. Slyšela jsem Alenu, jak v kuchyni říká Karlovi: „Jana je poslední dobou nějaká podrážděná. Asi by měla víc odpočívat.“

Druhý týden přišel první velký konflikt. Byla sobota ráno a já chtěla udělat snídani pro Kláru. V kuchyni už ale seděla Alena s Karlem a oba jedli chleba s paštikou.

„Mami, já chtěla palačinky,“ fňukala Klára.

„Promiň, zlatíčko, ale není tu místo,“ řekla Alena a ani se na mě nepodívala.

Praskla mi trpělivost. „Tohle je můj byt! Chci mít aspoň ráno pro sebe a svou rodinu!“

Alena se zatvářila dotčeně. „Janičko, vždyť jsme rodina všichni. Karel je skoro jako tvůj druhý táta.“

„Já žádného druhého tátu nepotřebuju!“ vykřikla Klára a utekla do pokoje.

Ten den jsme s Petrem poprvé pořádně hádali. „Proč vždycky ustupuješ své mámě? Co kdybych já přivedla svoji mamku i s jejím novým přítelem?“

Petr mlčel. Pak tiše řekl: „Já nevím, jak to řešit. Máma je sama…“

„Ale já taky! Sama ve vlastním bytě!“

Začala jsem si všímat drobných věcí. Alena mi přerovnala skříňku s kořením („Takhle to dává větší smysl“), Karel mi přestavěl botník („Aby se tam vešlo víc bot“). Každý večer jsem usínala s pocitem, že už nic není moje.

Jednou večer jsem slyšela Alenu, jak říká Petrovi: „Jana je moc tvrdá na Kláru. Měla by být víc jako já.“

Petr neodpověděl. Ale já cítila, jak mezi námi roste zeď.

Začala jsem chodit ven jen proto, abych byla chvíli sama. V kavárně na rohu jsem jednou potkala sousedku Martinu.

„Ty vypadáš hrozně unaveně,“ řekla mi.

„Mám doma cirkus,“ povzdechla jsem si.

Martina se zasmála: „Tchyně? To znám! Ale musíš si dupnout. Jinak tě převálcují.“

Ten večer jsem seděla u stolu s Petrem a řekla mu: „Musíme to řešit. Já už takhle dál nemůžu.“

Petr se konečně postavil za mě. Druhý den jsme si sedli všichni ke stolu.

„Mami,“ začal Petr, „musíme najít jiné řešení. Tohle už nejde.“

Alena byla nejdřív uražená. „Takže nás vyhazujete?“

„Ne,“ řekla jsem tiše. „Ale potřebujeme svůj prostor. Klára potřebuje svůj pokoj. My potřebujeme být zase rodina.“

Karel pokrčil rameny: „Asi bychom měli hledat něco vlastního.“

Trvalo ještě další měsíc, než si Alena s Karlem našli podnájem v Modřanech. Když odcházeli, Alena mi řekla: „Doufám, že jednou pochopíš, jak těžké je být sama.“

Zůstali jsme s Petrem a Klárou sami v našem malém bytě. Bylo ticho – krásné ticho.

Ale někdy večer přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebyla jsem moc tvrdá? Co když jednou budu taky potřebovat pomoc? Jak byste to řešili vy?