Bez domova, bez naděje: Jeden hovor, který změnil vše
„Prosím vás, můžete mi půjčit telefon? Jen na chvilku…“ šeptala jsem té paní v nonstopu na Florenci, zatímco mi z vlasů kapala voda na špinavou podlahu. V očích jsem měla zoufalství a v kapse posledních dvacet korun. Venku zuřila prosincová bouře a já už třetí noc neměla kde spát. „Jen rychle, jo?“ odsekla a podala mi svůj starý mobil. Ruce se mi třásly zimou i strachem. Vyťukala jsem číslo, které jsem znala nazpaměť – číslo na charitu, kde mi kdysi slíbili pomoc. Ale spletla jsem se o jednu číslici.
„Haló?“ ozval se hluboký hlas. „Tady Karel Novotný.“
Na okamžik jsem ztuhla. To nebyl nikdo z charity. „Promiňte, já… asi jsem se spletla,“ hlesla jsem.
„Počkejte! Zníte… jste v pořádku?“ zeptal se ten muž překvapivě laskavě.
A v tu chvíli to ze mě všechno vypadlo. „Nemám kam jít. Jsem sama. Prosím…“
Ticho na druhém konci trvalo věčnost. Pak: „Kde jste? Přijedu pro vás.“
Nevím proč, ale řekla jsem mu pravdu. O půl hodiny později zastavilo před nonstopem černé Audi a vystoupil muž v drahém kabátu. Vypadal jako někdo z jiného světa – čistý, sebejistý, s pohledem, který byl zvyklý rozhodovat.
„Jste to vy?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem.
Odvezl mě do svého bytu na Vinohradech. Bylo tam teplo, vonělo to kávou a dřevem. Nabídl mi suché oblečení své dcery a hrnek čaje. Seděla jsem u stolu a poprvé po dlouhé době cítila něco jako bezpečí.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se.
„Jsem Lucie.“
„Lucie… proč jste volala právě mně?“
„Já… spletla jsem si číslo.“
Usmál se smutně. „Někdy ty největší chyby vedou k nejdůležitějším setkáním.“
Zůstala jsem u něj přes noc. Ráno mi nabídl snídani a pak řekl: „Mám dceru, Aničku. Je jí patnáct. Moje žena nás opustila před třemi lety. Anička je teď u babičky, ale vrací se dnes večer.“
Cítila jsem se provinile. „Nechci vám dělat problémy.“
„Nejsi problém,“ řekl pevně. „Ale musíme být opatrní.“
Ten večer přišla Anička domů. Byla krásná, ale v očích měla vzdor a smutek. Když mě uviděla v kuchyni, zamračila se: „Kdo to je?“
Karel jí vysvětlil situaci, ale Anička jen zavrtěla hlavou: „Zase někoho zachraňuješ? A co mě? Mě už dávno nevidíš!“ práskla dveřmi do svého pokoje.
Cítila jsem se jako vetřelec. Karel byl rozpolcený mezi snahou pomoci a strachem o vlastní rodinu. Já sama jsem nevěděla, co dělat – měla jsem pocit, že kamkoli přijdu, přináším jen potíže.
Další dny byly plné napětí. Anička mě ignorovala nebo mi házela jedovaté poznámky: „Co jsi zač? Feťačka? Zlodějka? Táta je naivní.“
Jednou večer jsem ji slyšela plakat za dveřmi pokoje. Zaklepala jsem: „Můžu dál?“
Mlčela, ale neodmítla mě. Sedla jsem si na kraj postele a řekla: „Vím, jaké to je přijít o mámu. Moje umřela, když mi bylo deset.“
Anička se na mě poprvé podívala bez nenávisti. „Táta pořád pracuje. A když už je doma, stará se o cizí lidi místo o mě.“
„Možná má strach být sám,“ řekla jsem tiše.
Od té chvíle mezi námi vzniklo křehké příměří.
Jednoho dne přišel Karel domů rozrušený: „V práci se to začíná sypat. Někdo mě podrazil – kolega, kterému jsem věřil.“
Viděla jsem v jeho očích poprvé bezmoc. Byl to muž zvyklý mít vše pod kontrolou, ale teď mu hrozilo, že přijde o všechno.
Začala jsem vařit večeře, uklízela byt a snažila se být užitečná. Anička mi občas pomáhala – společně jsme pekly perníčky na Vánoce a ona mi ukazovala fotky své mámy.
Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a Karel najednou řekl: „Lucie… nechceš tu zůstat? Aspoň přes svátky?“
Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měla pocit, že někam patřím.
Ale štěstí netrvá věčně.
Jednoho rána zazvonil zvonek a za dveřmi stála sociální pracovnice s policií. Někdo nahlásil, že v bytě žije bezdomovkyně s kriminální minulostí – prý ohrožuju dítě.
Karel zuřil: „To je nesmysl! Lucie nikomu neubližuje!“
Ale zákon je zákon. Musela jsem odejít.
Venku byla zase zima a já stála před domem s igelitkou svých věcí. Anička vyběhla za mnou: „Nechoď! Já jim to vysvětlím!“ Objala mě tak pevně, až mě to zabolelo.
Karel mi podal obálku s penězi: „Najdi si něco… A kdyby cokoli… Zavolej.“
Odešla jsem do azylového domu na Smíchově. Bylo tam hlučno, smrdělo to potem a zoufalstvím. Ale měla jsem střechu nad hlavou.
Po pár týdnech mi přišel dopis od Aničky: „Chybíš nám. Táta je smutný a já taky. Přijď na návštěvu.“
A tak jsem šla.
Seděli jsme zase u stolu – tentokrát už ne jako cizí lidé, ale jako rodina, která si prošla peklem i malými zázraky.
Někdy přemýšlím: Co by bylo, kdybych tehdy nevytočila špatné číslo? Kolik životů může změnit jeden jediný omyl?
A co byste udělali vy – otevřeli byste dveře cizímu člověku v nouzi?