Nejsem pro ně dost dobrá: Příběh lásky, kterou zničily předsudky

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ Tomášův hlas se třásl a jeho oči se upíraly do mých, jako by v nich hledal odpověď na všechny otázky světa. Stáli jsme uprostřed kuchyně v jeho bytě na Žižkově, mezi nádobím po večeři a tichem, které se mezi nás vkradlo jako nezvaný host. Věděla jsem, že tohle je ten okamžik, kdy se všechno zlomí.

„Protože jsem doufala, že na tom nebude záležet,“ zašeptala jsem. „Že když mě miluješ, tvoje rodina mě přijme.“

Tomáš se odvrátil k oknu. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako slzy. „Víš, jak jsou moji rodiče. Pro ně je důležité, odkud člověk pochází. Vždycky byli takoví.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit vztek i smutek. Už od dětství jsem cítila, že jsem jiná. Moje maminka byla Romka a táta Čech. Vyrůstala jsem v paneláku na okraji Plzně, kde si děti šeptaly o tom, kdo je „čistý“ a kdo ne. Naučila jsem se být nenápadná, nevyčnívat, abych nemusela poslouchat ty řeči.

Když jsem potkala Tomáše na univerzitě v Praze, poprvé jsem měla pocit, že někdo vidí mě – ne jen moje příjmení nebo barvu pleti. Smáli jsme se spolu v menze, chodili na procházky po nábřeží a plánovali společnou budoucnost. Jenže pak přišlo první setkání s jeho rodinou.

Jeho maminka, paní Novotná, mi podala ruku tak ledově, že jsem měla chuť ji hned pustit. Otec mě přejel pohledem od hlavy k patě a pak se obrátil k Tomášovi: „Tohle je ta tvoje slečna?“

Večer u večeře byl plný trapného ticha a nenápadných poznámek. „A co tvoje rodina dělá?“ ptala se paní Novotná s úsměvem, který byl spíš výsměch než přátelskost. „A kde jste vlastně vyrůstala? Na Slovanech? Tam je teď tolik… různých lidí.“

Cítila jsem se jako vetřelec. Tomáš se snažil odvádět řeč jinam, ale bylo jasné, že jeho rodiče mě nikdy nepřijmou. Po cestě domů mlčel a já věděla, že je rozpolcený mezi mnou a svou rodinou.

Další týdny byly plné hádek. „Proč jim prostě nevysvětlíš, že na tom nezáleží?“ ptala jsem se zoufale.

„Oni to nikdy nepochopí,“ odpovídal Tomáš tiše. „Můj táta vždycky říkal, že rodina je základ a že bych si měl najít někoho ‚na úrovni‘.“

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Musíme si promluvit.“ Seděli jsme spolu v parku pod lampou a on mi řekl: „Moje máma tě nechce vidět v našem domě. Říká, že by to bylo špatné pro naši pověst.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „A co chceš ty?“ zeptala jsem se.

Tomáš mlčel dlouho. „Já nevím,“ zašeptal nakonec.

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Dny plynuly a Tomáš se mi vzdaloval. Přestali jsme si volat, přestali jsme plánovat společné víkendy. Jednou mi napsal dlouhou zprávu: „Promiň, nedokážu jít proti své rodině.“

Zhroutila jsem se na postel a brečela celou noc. Cítila jsem vztek na Tomáše i na sebe – proč nejsem dost dobrá? Proč mě lidé pořád soudí podle toho, odkud pocházím?

Moje maminka mě objala a řekla: „Nikdy nedovol, aby ti někdo říkal, co si zasloužíš. Jsi silná a krásná taková, jaká jsi.“

Začala jsem chodit na terapii a pomalu nacházela zpátky sebevědomí. Přihlásila jsem se do dobrovolnického centra pro děti z menšinových rodin a pomáhala jim s učením češtiny i s tím, jak zvládat předsudky ve škole.

Jednou za mnou přišla malá Anička: „Paní Kláro, proč si mě děti nechtějí brát do týmu?“ Podívala jsem se jí do očí a řekla: „Protože ještě neví, jak jsi skvělá. Ale jednou to poznají.“

Začala jsem psát blog o svých zkušenostech a dostávala zprávy od lidí z celé republiky – někteří mi děkovali za odvahu, jiní psali nenávistné komentáře. Ale už jsem věděla, že moje hodnota nezáleží na tom, co si myslí ostatní.

Po roce jsem potkala Tomáše náhodou v tramvaji. Vypadal unaveněji a smutněji než dřív. Usmál se na mě: „Ahoj Kláro.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem klidně.

„Chtěl bych ti říct… promiň,“ řekl tiše.

Usmála jsem se smutně: „Já už ti odpustila dávno.“

Když vystoupil, uvědomila jsem si, že už ho nepotřebuji k tomu, abych byla šťastná.

Někdy večer přemýšlím: Kolik lidí ještě musí slyšet, že nejsou dost dobří? A kdy už konečně začneme hodnotit lidi podle toho, jací jsou – ne odkud pochází?