Když se návštěva promění v bitevní pole: Můj boj o klid během mateřské s tchyní, která nezná hranice

„Proč jsi jí zase dala dudlík? Vždyť to není zdravé! A ty jsi ji ještě nepřebalila? Já už bych to dávno udělala!“

Stojím u přebalovacího pultu, v ruce plenka, a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Tchyně stojí za mnou, ruce v bok, a její hlas je ostrý jako břitva. Malá Anička se kroutí a já mám chuť se rozbrečet. Je to už třetí den v řadě, co přišla bez ohlášení. Prý „jen na skok“, ale pokaždé tu zůstane celé dopoledne, komentuje každý můj pohyb a telefonuje svým kamarádkám přímo z našeho obýváku.

Když jsem byla těhotná, těšila jsem se na mateřskou. Představovala jsem si klidné dny s miminkem, procházky v parku a večery s manželem Petrem. Realita je ale jiná. Petr je v práci dlouho do večera a já jsem doma sama – tedy vlastně ne sama, protože paní Novotná má pocit, že mě musí „zachraňovat“ před vlastní neschopností.

„Měla bys víc odpočívat,“ říká mi, když mě vidí unavenou. Ale místo aby mi pomohla, začne vysávat nebo přerovnávat skříňky v kuchyni. Všechno dělá jinak než já. Když jí řeknu, že chci Aničku kojit podle svého režimu, jen protočí oči: „Za nás jsme to dělaly jinak a děti byly zdravé.“

Jednou jsem se pokusila být asertivní: „Paní Novotná, byla bych ráda, kdybyste mi předem zavolala, když chcete přijít.“

Podívala se na mě jako na cizince: „Ale vždyť jsem rodina! Chci jen pomoct.“

Ten den jsem brečela do polštáře. Připadala jsem si jako špatná matka i snacha. Petr mi večer řekl: „Víš, máma to myslí dobře. Nech ji být.“ Ale on tu není celý den. Neví, jaké to je cítit se jako host ve vlastním bytě.

Jednoho rána jsem si dovolila vypnout telefon. Potřebovala jsem klid. Když jsem ho po dvou hodinách zapnula, bylo tam osm zmeškaných hovorů od paní Novotné a dvě od Petra. Za půl hodiny už zvonila u dveří.

„Měla jsem strach! Co kdyby se něco stalo?“ vyčítala mi hned ve dveřích.

„Potřebovala jsem si odpočinout,“ špitla jsem.

„To jsi mi mohla říct! Já mám taky nervy!“

Ten den jsem poprvé pocítila vztek místo smutku. Proč mám pořád brát ohledy jen já? Kde je moje právo na soukromí?

Začala jsem se vyhýbat telefonům i zvonění u dveří. Když přišla neohlášeně, předstírala jsem, že nejsme doma. Srdce mi bušilo strachy, že mě uvidí za záclonou. Připadala jsem si jako vězeň ve vlastním bytě.

Jednou večer, když Petr přišel domů a našel mě uplakanou v kuchyni, konečně pochopil: „Tohle už nejde dál.“

Dohodli jsme se, že si s jeho mámou promluvíme spolu. Bála jsem se toho rozhovoru víc než porodu.

Seděli jsme všichni tři u stolu. Paní Novotná měla ruce složené na klíně a tvářila se dotčeně.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „musíme si nastavit nějaká pravidla. Potřebujeme víc soukromí.“

„Já vám přece nechci škodit! Jen chci být s Aničkou a pomoct vám,“ bránila se.

„My víme,“ řekla jsem tiše. „Ale někdy je toho na mě moc. Potřebuju prostor být mámou po svém.“

Chvíli bylo ticho. Pak paní Novotná vstala a odešla do ložnice pro kabát. „Tak já už půjdu. Nechci být na obtíž.“

Cítila jsem úlevu i vinu zároveň.

Od té doby chodí méně často – ale napětí mezi námi zůstalo viset ve vzduchu jako těžký závěs. Petr je rozpolcený mezi mnou a svou matkou. Já se snažím najít rovnováhu mezi vděčností za pomoc a potřebou chránit své hranice.

Někdy v noci sedím u postýlky a dívám se na spící Aničku. Přemýšlím: Jak najít správnou míru mezi rodinnými vztahy a právem na vlastní prostor? Je možné být dobrou mámou i snachou zároveň – nebo si musím vybrat?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost? Napište mi do komentářů – možná nejsem sama.