Když mi bylo dvaapadesát: Peníze, které měly změnit všechno

„Tati, proč jsi zase nechal rozsvíceno v kuchyni? Vždyť to platíme my!“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem se vracel z ranní procházky po mlhavé ulici v našem paneláku na pražském Proseku. V ruce jsem svíral obálku s dopisem od notáře, který mi ještě před hodinou změnil život. Dědictví po tetě Olze – částka, o jaké jsem si nikdy netroufal ani snít. Chtěl jsem to říct svému synovi Petrovi, chtěl jsem mu ukázat, že už se nemusíme bát složenek a že možná konečně splatíme tu zatracenou hypotéku. Ale místo toho mě jeho slova zastavila na prahu.

Zůstal jsem stát za dveřmi jeho pokoje. Slyšel jsem tlumené hlasy – Petr a jeho žena Jana. „Hele, já už to fakt nevydržím. On tady jen sedí, čumí na televizi a my makáme jak blbci. Kdyby aspoň přispěl víc na nájem,“ šeptala Jana podrážděně. „Vždyť víš, že táta nemá z čeho. Ale máš pravdu, už je to na palici. Třeba bychom mu mohli najít nějaký domov pro seniory…“ odpověděl Petr.

Srdce mi bušilo až v krku. Domov pro seniory? Já? Vždyť jsem ještě plný sil! Jenže v tu chvíli mi došlo, jak mě vlastně vidí – jako přítěž, jako někoho, kdo už jen zabírá místo a spotřebovává elektřinu. Najednou mi bylo jedno, kolik peněz mám v kapse. Cítil jsem jen stud a vztek.

Otočil jsem se a potichu odešel do svého pokoje. Sedl jsem si na postel a dlouho zíral na obálku v ruce. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Petra učil jezdit na kole v parku u Letné, jak jsme spolu stavěli modely letadel, jak jsem mu platil první školu v autoškole. A teď? Teď mě chce odsunout do domova důchodců.

Celý den jsem chodil po bytě jako tělo bez duše. Petr se mnou skoro nemluvil, Jana se mi vyhýbala pohledem. Večer jsem zaslechl jejich hádku: „Nemůžeme ho tu mít věčně! Já chci vlastní klid! Až se narodí malá, nebude tu pro něj místo.“

Malá… Vždyť já budu dědeček. Místo radosti jsem cítil jen prázdnotu.

Dny plynuly a já se snažil najít odvahu jim něco říct. Ale pokaždé, když jsem otevřel pusu, viděl jsem v jejich očích jen netrpělivost nebo lhostejnost. Jednou večer přišla Jana do kuchyně, kde jsem seděl sám u stolu. „Pane Novotný, nezlobte se, ale myslím, že byste si měl najít něco vlastního. My potřebujeme prostor pro rodinu.“

„Jano… vždyť já jsem vaše rodina,“ zašeptal jsem.

„Ale vy nám tu jen překážíte,“ řekla tvrdě a odešla.

V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom dědictví – měl bych jim to říct? Nebo si peníze nechat a začít nový život? Vždyť mám ještě šanci…

Druhý den ráno jsem sbalil pár věcí do starého kufru a položil obálku s penězi na stůl v kuchyni. Napsal jsem krátký vzkaz: „Peníze jsou vaše. Já už tu být nechci.“

Vyšel jsem ven do ledového prosincového rána. Mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na krok. Šel jsem bez cíle ulicemi Prahy, kolem mě proudili lidé spěchající do práce, nikdo si mě nevšímal. Zastavil jsem se až u Vltavy a díval se na šedou hladinu.

Najednou mi zazvonil telefon – Petr. Nezvedl jsem to. Pak přišla SMS: „Tati, kde jsi? Prosím, vrať se domů.“

Sedl jsem si na lavičku a přemýšlel: Co je vlastně domov? Je to místo, kde vás chtějí? Nebo kde jste jen trpěni?

Začal jsem chodit po charitách a hledal si práci – aspoň brigádu v knihovně nebo v parku jako zahradník. Peníze z dědictví jsem jim nechal – možná jim pomůžou víc než moje přítomnost.

Po týdnu mi volala Jana: „Pane Novotný… promiňte mi to všechno. My jsme byli vystresovaní z hypotéky a z miminka… Petr vás má rád, jen jsme to nezvládli.“

Mlčel jsem dlouho do telefonu.

„Tati, prosím, vrať se domů,“ ozval se Petrův hlas.

„Domů?“ zopakoval jsem tiše.

Nakonec jsem souhlasil s jednou podmínkou: že budeme mluvit otevřeně a že budu mít svůj prostor i respekt.

Vrátil jsem se – ne kvůli penězům, ale kvůli rodině. A začali jsme znovu – pomalu, opatrně, ale upřímně.

Někdy si ale večer sednu k oknu a přemýšlím: Co je vlastně cena rodiny? A kdy člověk pozná, že už je opravdu doma?