Stíny minulosti v domě na Vinohradech

„Pane Vávro, ten kluk… ten kluk žil se mnou v dětském domově!“ vykřikla jsem, hlas mi přeskočil a ruce se mi rozklepaly tak, že jsem málem upustila prachovku. V tu chvíli se v pracovně rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Pan Vávra, můj zaměstnavatel, seděl za masivním stolem a právě si naléval kávu do hrnku s logem České televize. Hrnek mu vyklouzl z ruky a s třísknutím dopadl na parkety.

„Co jste to říkala, Valentýno?“ zeptal se tiše, až mě zamrazilo. Jeho oči byly najednou tvrdé a chladné jako lednový den na Petříně.

Zírala jsem na fotografii v těžkém zlatém rámu. Byl na ní asi desetiletý kluk s tmavými vlasy a očima, které se smály, i když úsměv byl trochu křivý. Vedle něj stála paní Vávrová, tehdy ještě mladá a krásná, s rukou položenou ochranitelsky na jeho rameni. Ten kluk byl Tomáš. Tomáš, se kterým jsem sdílela postel v dětském domově v Brně-Líšni. Tomáš, který mi jednou slíbil, že mě nikdy neopustí.

„To je Tomáš,“ zašeptala jsem. „Byli jsme spolu v děcáku. Pak ho adoptovali nějací Pražáci a už jsem ho nikdy neviděla.“

Pan Vávra se prudce postavil a přešel ke mně. „Jste si jistá? To je můj synovec. Ale o žádném dětském domově mi nikdy nikdo neřekl.“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla paní Vávrová. Zastavila se na prahu a její pohled sklouzl z rozbitého hrnku na mě a pak na fotografii. „Co se tu děje?“ zeptala se ostře.

„Valentýna tvrdí, že znala Tomáše z dětského domova,“ řekl pan Vávra bez obalu.

Paní Vávrová zbledla. „To je nesmysl,“ hlesla. „Tomáš byl vždycky náš.“

Ale já věděla své. Vzpomínky mě zaplavily jako povodeň: společné večery pod dekou, kdy jsme si šeptali sny o lepším životě; Tomášův smích, když jsme kradli jablka ze zahrady ředitelky; jeho slzy, když mu někdo slíbil rodinu a on mě musel opustit.

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem ve svém malém pokojíku pro služebnictvo a přehrávala si v hlavě každý detail toho dne. Proč mi Tomáš nikdy nenapsal? Proč mi jeho nová rodina zatajila minulost? A proč teď paní Vávrová tak zarputile popírá pravdu?

Druhý den ráno mě pan Vávra zavolal do pracovny. Seděl za stolem, tvář měl unavenou a před sebou složku s dokumenty.

„Valentýno,“ začal tiše, „proč jste mi to neřekla dřív?“

„Já… nevěděla jsem, že je to on. Až ta fotka…“

Přikývl. „Tomáš zmizel před třemi lety. Nevíme, kde je. Moje žena o tom nechce mluvit.“

Srdce mi poskočilo bolestí i nadějí zároveň. „Můžu vám pomoct ho najít,“ vyhrkla jsem.

Pan Vávra zaváhal. „Proč byste to dělala?“

„Protože byl jako můj bratr.“

A tak jsme začali pátrat. Projížděli jsme staré fotografie, hledali stopy v jeho věcech, kontaktovali jeho bývalé spolužáky z gymplu na Žižkově. Každý večer jsem po práci seděla u počítače a pročítala diskuzní fóra o pohřešovaných lidech.

Mezitím se atmosféra v domě změnila. Paní Vávrová mě začala ignorovat nebo na mě syčela jedovaté poznámky: „Některé věci je lepší nechat spát.“ Nebo: „Kdyby ses radši starala o podlahy než o naši rodinu.“

Jednou večer jsem ji slyšela telefonovat v kuchyni: „Musíme to ututlat. Jestli se někdo dozví pravdu o Tomášovi…“ Pak ztichla, když mě zahlédla ve dveřích.

Začala jsem mít strach. Nejen o sebe, ale i o Tomáše. Co když mu někdo ublížil? Co když jeho zmizení nebylo náhodné?

Jednoho dne přišel anonymní dopis – bez zpáteční adresy, jen pár slov: „Hledej tam, kde to všechno začalo.“

Vydala jsem se do Brna, do starého dětského domova. Budova byla opuštěná, okna zabedněná, ale ve sklepě jsem našla starou krabici s fotkami a dopisy od dětí, která tam kdysi žila. Mezi nimi byl i dopis od Tomáše – nikdy neodeslaný:

„Vali, promiň mi to. Oni mi zakázali ti psát. Říkají, že nová rodina je jediná šance na normální život. Ale já na tebe nikdy nezapomenu.“

Slzy mi tekly po tvářích. V tu chvíli jsem pochopila: Tomáš nebyl šťastný ani v nové rodině. Možná proto utekl.

Když jsem se vrátila do Prahy, čekal mě doma výbuch. Paní Vávrová našla mou krabici s dopisy.

„Co si myslíš, že tím dokážeš?“ křičela na mě. „Chceš nám zničit život? Tomáš měl všechno – peníze, školu, budoucnost! A ty… ty jsi jen uklízečka!“

„Ale já ho milovala jako bratra!“ vykřikla jsem zoufale.

V tu chvíli vešel pan Vávra a poprvé za celou dobu se postavil na mou stranu.

„Dost! Pravda musí ven! Jestli jsme Tomášovi ublížili tím, že jsme mu vzali minulost… musíme to napravit.“

Následující týdny byly plné hádek, slz i ticha u večeře. Ale nakonec pan Vávra najal soukromého detektiva a společně jsme zjistili, že Tomáš žije pod novým jménem v Olomouci a pracuje jako dobrovolník v nízkoprahovém centru pro děti z dětských domovů.

Setkání bylo bolestné i krásné zároveň. Tomáš mě poznal hned – objali jsme se a oba plakali jako malí kluci pod dekou.

„Proč jsi mi nikdy nenapsal?“ zeptala jsem se tiše.

„Nemohl jsem,“ šeptal Tomáš. „Chtěli ze mě mít někoho jiného… Ale já nikdy nezapomněl.“

Dnes už nejsem jen uklízečka v cizím domě. S Tomášem jsme začali pomáhat dalším dětem z dětských domovů najít jejich rodiny nebo aspoň kousek domova v sobě samých.

Někdy si ale večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik dalších dětí musí zapomenout na svou minulost jen proto, aby mohly začít znovu? A stojí vůbec nový začátek za to, když musíme popřít sami sebe?