„Jestli máš aspoň trochu svědomí, mohla bys občas umýt nádobí.“ Můj syn mi řekl, že mu rozvracím rodinu.

„Jestli máš aspoň trochu svědomí, mohla bys občas umýt nádobí,“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Stála tam Jana, moje snacha, opřená o linku s mobilem v ruce a hromadou špinavého nádobí za sebou. V tu chvíli jsem cítila, jak mi v hrudi buší srdce – ne vzteky, ale zoufalstvím. Vždyť tohle je můj domov! Dům, kde jsem vychovala svého syna Martina sama, poté co mě jeho otec opustil. Bylo mi tehdy třiadvacet a Martinovi sotva tři roky.

Můj bývalý muž, Petr, odešel jednoho deštivého večera. Prý už má dost toho věčného boje o peníze. „Proč bych měl živit rodinu, když můžu žít pro sebe?“ řekl mi tehdy a zabouchl za sebou dveře. Zůstala jsem sama s dítětem a s pocitem, že jsem selhala. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abych Martinovi dopřála aspoň trochu normální dětství. Nikdy jsem mu nevyčítala jeho otce. Nikdy.

A teď? Teď stojím v kuchyni, kde se mi pod rukama rozpadá vlastní život. Jana se na mě ani nepodívala. „Já to pak uklidím,“ zamumlala a dál sjížděla Instagram. V tu chvíli přišel Martin domů z práce. „Mami, co se děje?“ zeptal se unaveně.

„Nic, jen jsem chtěla, aby Jana pomohla s nádobím,“ odpověděla jsem tiše.

Martin se na mě podíval pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla. „Mami, můžeš jí dát pokoj? Pořád na ni tlačíš. Snažíš se nám rozvrátit rodinu?“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Rozvrátit rodinu? Já? Já, která jsem pro něj obětovala celý život? Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u jeho postýlky a zpívala mu ukolébavky, zatímco venku zuřila bouřka a já nevěděla, jestli zítra budu mít na rohlíky.

„Martine,“ zašeptala jsem, „jen chci, aby tu byl pořádek.“

„Mami, už nejsi sama. Teď tu žijeme my dva s Janou. Musíš si zvyknout,“ řekl tvrdě a odešel do obýváku.

Zůstala jsem stát v kuchyni sama. Ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždycky jsem si představovala, že až Martin dospěje, budeme mít hezký vztah. Že mi jednou poděkuje za všechno to úsilí. Ale místo toho mám pocit, že jsem pro něj jen přítěž.

Od té chvíle se atmosféra v domě změnila. Jana se mi vyhýbala a Martin byl odtažitý. Každý večer seděli spolu u televize a smáli se něčemu na Netflixu, zatímco já seděla v kuchyni a poslouchala ticho. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice.

„Tvoje máma je fakt hrozná,“ šeptala Jana.

„Já vím,“ odpověděl Martin tiše. „Ale co mám dělat? Nemůžeme ji vyhodit.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Já – která jsem pro něj byla vším – teď byla jen přítěží.

Začala jsem si hledat práci na částečný úvazek v místní knihovně, abych aspoň na chvíli unikla z té dusné atmosféry doma. Tam jsem potkala paní Alenu, která byla o pár let starší než já a měla podobný osud. Její dcera ji taky odsunula na vedlejší kolej kvůli novému partnerovi.

Jednou jsme spolu seděly u kávy a já jí vyprávěla svůj příběh.

„Víš,“ řekla Alena zamyšleně, „možná je čas myslet trochu na sebe.“

Ale jak mám myslet na sebe? Celý život jsem žila pro Martina. Pro jeho úsměv, pro jeho bezpečí. Teď mám začít žít pro sebe? Co když už to neumím?

Jednoho dne přišla Jana domů dřív a našla mě v kuchyni u dřezu.

„Prosím tě,“ začala podrážděně, „můžeš přestat pořád všechno komentovat? Jsem tady doma taky!“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem necítila strach ani stud.

„Jano,“ řekla jsem klidně, „já tě tu nechci otravovat. Ale tohle je pořád můj domov.“

Otočila se na patě a odešla bez slova.

Večer přišel Martin za mnou do pokoje.

„Mami… promiň,“ řekl tiše.

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích něco z toho malého chlapce, kterého jsem kdysi držela v náručí.

„Martine,“ řekla jsem tiše, „já tě mám pořád ráda. Ale nevím, jestli tu ještě patřím.“

Objal mě a oba jsme plakali.

Dnes je to už pár měsíců od té hádky v kuchyni. S Martinem jsme si začali víc povídat – o minulosti i o budoucnosti. Jana je pořád odtažitá, ale snažím se ji chápat. Možná je to těžké pro nás všechny.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je hranice mezi tím být dobrou matkou a tím být jen stínem minulosti? Měla bych odejít a nechat jim jejich štěstí? Nebo mám právo bojovat za svůj domov?

Co byste udělali vy na mém místě?