Od narození vnuka ho vídám jen na fotkách – proč mi je upíráno právo být babičkou?
„Mami, prosím tě, nechoď dneska k nám. Lucie není ve své kůži.“
Ta věta mi zněla v hlavě už třetí den. Stála jsem u okna svého bytu na sídlišti v Brně a dívala se na fotku malého Honzíka, kterou mi poslal syn Tomáš přes WhatsApp. Můj jediný vnuk, moje krev. A přesto jsem ho od jeho narození před třemi měsíci držela v náručí jen jednou – v porodnici, když byla Lucie ještě omámená po porodu a neměla sílu protestovat.
Od té doby? Jen fotky. Jen zprávy. Jen sliby, že „až bude lepší čas“. Ale ten čas nikdy nepřichází.
Vzpomínám si na ten den, kdy jsem poprvé ucítila, že něco není v pořádku. Bylo to na oslavě Tomášových narozenin. Přinesla jsem Lucii domácí koláč a ona se na mě ani nepodívala. Seděla u stolu, kojila Honzíka a já cítila, jak mezi námi visí něco nevyřčeného. Po chvíli vstala a odešla do ložnice. Tomáš jen pokrčil rameny: „Je unavená.“
Ale já jsem věděla, že je to něco víc.
Začala jsem si všímat drobností. Lucie mi neodpovídala na zprávy, když jsem jí nabízela pomoc s hlídáním nebo s nákupem. Když jsem přišla neohlášeně, nikdy mě nepozvala dál. Vždycky jen otevřela dveře na řetízek a řekla: „Teď se to nehodí.“
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Tomáše přímo: „Co jsem udělala špatně?“
Povzdechl si: „Mami, Lucie má pocit, že ji moc kontroluješ. Že jí radíš i když o to nestojí.“
Zamrazilo mě. Vždyť jsem chtěla jen pomoct! Když jsem jí říkala, že by Honzíkovi měla dávat čepičku i doma, že je v bytě chladno… To přece dělá každá babička! Když jsem jí nabídla svůj recept na kaši… To je přece normální!
Ale Lucie to viděla jinak.
Od té doby jsem se snažila být opatrnější. Psala jsem méně často, nabízela pomoc jen když mě o to požádali. Ale nic se nezměnilo. Honzíka jsem vídala jen na fotkách – jak se směje na tatínka, jak leží na dece v parku, jak ho Lucie drží v náručí.
Každý večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na jeho fotky v mobilu. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala zbytečná. Vždyť já už ani nevím, jak voní! Jaký má smích! Jaké má vlásky na dotek!
Jednou jsem to nevydržela a šla jsem k nim domů bez ohlášení. Stála jsem před dveřmi s malým balíčkem – koupila jsem Honzíkovi plyšového medvídka. Dveře otevřela Lucie. Podívala se na mě tvrdě.
„Marie, prosím vás… My teď nechceme návštěvy.“
„Ale já… já bych chtěla aspoň Honzíka vidět…“
„Nezlobte se, ale potřebujeme klid. A vy… vy mě pořád stresujete.“
Zůstala jsem stát na chodbě s medvídkem v ruce a cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině.
Tomáš mi později volal: „Mami, prosím tě, respektuj to. Lucie má teď těžké období.“
Ale co já? Copak já nemám právo být babičkou? Copak já nemám právo milovat svého vnuka?
Začala jsem o sobě pochybovat. Možná jsem opravdu moc tlačila. Možná jsem měla být tišší, méně radit, víc naslouchat. Ale kdo mě to měl naučit? Moje maminka byla stejná – vždycky všechno věděla nejlíp a já jí to nikdy neměla za zlé.
Přestala jsem psát Lucii úplně. Jen občas pošlu Tomášovi zprávu: „Jak se má Honzík?“ Odpovědi jsou krátké: „Dobře.“ „Roste.“ „Začal se smát.“
Někdy mám pocit, že už nejsem součástí jejich života. Že pro ně znamenám jen minulost – obtížnou, hlučnou a zbytečnou.
Moje kamarádky mi říkají: „Musíš vydržet. Oni přijdou sami.“ Ale co když ne? Co když Honzíka nikdy nebudu moct vzít za ruku? Co když budu navždy jen babička z fotek?
Jednou večer mi Tomáš poslal video – Honzík se poprvé otočil na bříško. Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.
Sedím teď u stolu, dívám se do tmy za oknem a ptám se sama sebe: Je možné napravit něco, co už je rozbité? Může rodina najít cestu zpátky k sobě? Nebo je někdy lepší vzdát se a nechat věci být?
Co byste dělali vy na mém místě? Má babička právo bojovat o své místo v životě vnuka – nebo by měla ustoupit a čekat?