Po smrti tchyně jsem zjistila, co si o mně doopravdy myslela. Třicet let jsem byla jen snachou – nikdy dcerou.

„Tohle není tvoje místo, Aleno. Nikdy nebylo.“ Její hlas mi zněl v uších ještě dlouho poté, co jsem zabouchla dveře od kuchyně. Stála jsem tam, s utěrkou v ruce, a snažila se zadržet slzy. Bylo mi třicet pět a už patnáct let jsem byla manželkou jejího jediného syna Marka. A přesto jsem se nikdy necítila jako součást rodiny Novotných.

Pamatuju si ten den, kdy jsme s Markem přišli oznámit zasnoubení. Jeho matka, paní Novotná, mě přivítala s úsměvem, ale v očích jí probleskla jiskra zklamání. „Takže ty jsi ta Alena z Litoměřic? No… aspoň nejsi z Prahy,“ řekla tehdy a já se poprvé cítila jako někdo, kdo nesplnil očekávání.

Začalo to nenápadně. „Alenko, tohle se u nás dělá jinak.“ „Alenko, tohle jídlo Marek nemá rád.“ „Alenko, takhle se to nežehlí.“ Každý můj pokus zapadnout byl jako šlápnutí do bláta – čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se propadala. Marek byl mezi námi jako most, který se pomalu rozpadal pod tíhou nevyřčených slov.

Jednou večer, když jsme s Markem seděli v obýváku a já se snažila najít odvahu promluvit o tom, co mě trápí, přišla jeho matka s hrnkem čaje. „Marku, potřebuju tě na zahradě.“ Ani se na mě nepodívala. Když odešel, zůstala jsem sama v tichu a poprvé mě napadlo, že možná nikdy nebudu dost dobrá.

Roky plynuly. Narodila se nám dcera Klárka a já doufala, že babička změkne. Ale místo toho přišly další rady: „Klárka by měla nosit čepici.“ „Klárka je moc hubená.“ „Klárka by měla chodit do lepší školky.“ Všechno bylo špatně. Moje mateřství bylo pod drobnohledem a já se cítila jako host ve vlastním životě.

Jednou na Štědrý den, když jsme seděli u stolu a Marek rozléval polévku, tchyně se ke mně naklonila a zašeptala: „Víš, Aleno, já jsem si Marka představovala s někým jiným. S někým… lepším.“ Ztuhla jsem. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Jen jsem tiše jedla a přísahala si, že už nikdy nedovolím, aby mě její slova zranila.

Ale zraňovala mě dál. Každý den. Každý telefonát, každá návštěva. Marek to viděl, ale nikdy nic neřekl. „Víš, jaká je máma,“ omlouval ji. Ale já už nevěděla, jaká jsem já.

Když Klárka odmaturovala a odešla studovat do Brna, zůstali jsme s Markem sami v domě plném ticha a vzpomínek. Tchyně stárla a začala být nemocná. Chodila jsem za ní do nemocnice, nosila jí polévky a četla jí noviny. Nikdy mi neřekla děkuji. Jen občas kývla hlavou.

A pak přišel ten den. Telefonát v noci: „Aleno, maminka už není.“ Marek plakal a já ho držela za ruku. Pohřeb byl chladný a formální. Lidé říkali slova útěchy, ale já cítila jen prázdnotu.

Po pohřbu jsme s Markem uklízeli její byt. V jedné zásuvce jsem našla starý zápisník svázaný provázkem. Otevřela jsem ho a začala číst:

„Alena je hodná holka. Snaží se. Ale není to ta pravá pro Marka. Nikdy nebude.“

Další stránky byly plné poznámek o mých chybách: „Zase spálila bábovku.“ „Klárka má rýmu – proč ji Alena nepřevlékla?“ „Marek je hubenější – co mu vaří?“

Ale pak jsem narazila na něco jiného:

„Možná jsem na Alenu moc přísná. Možná bych jí měla dát šanci. Ale bojím se, že přijdu o Marka…“

Zavřela jsem zápisník a rozplakala se. Celý život jsem bojovala o její uznání a teď jsem pochopila – ona bojovala o svého syna stejně zoufale jako já o místo v její rodině.

Večer jsme seděli s Markem u stolu a já mu podala zápisník. Četl dlouho mlčky a pak mě objal.

„Promiň,“ zašeptal.

Nevím, jestli bych dnes něco udělala jinak. Možná bych měla být tvrdší. Možná laskavější. Ale jedno vím jistě – každý z nás bojuje svůj vlastní boj a někdy nejsme schopni vidět bolest toho druhého.

Ptám se sama sebe: Co by se stalo, kdybychom si to všechno dokázaly říct dřív? Může být láska mezi snachou a tchyní vůbec možná? Co si o tom myslíte vy?