Všechno se točí jen kolem ní: Setkání, které mi otevřelo oči

„Ahoj, Markéto! To snad není možné, že tě tady vidím!“ ozvalo se za mnou, když jsem v Lidlu vybírala rajčata. Otočila jsem se a spatřila Janu – tu Janu, se kterou jsem před rokem sedávala v kavárně U Tří lvů a smály jsme se nad trapnými historkami z práce. Teď stála přede mnou, v ruce košík plný bio jogurtů a avokád, a v očích měla ten známý jiskřivý pohled, který mi kdysi připadal nakažlivý.

„Ahoj, Jani,“ usmála jsem se nejistě. V hlavě mi vířily otázky: Proč jsme si už půl roku nenapsaly? Kde se stala chyba? Proč mám pocit, že jsem pro ni najednou neviditelná?

„No teda, já mám tak nabitý program, že jsem ráda, že jsem tě vůbec potkala! Víš, teď pořád běhám mezi prací a dětmi. Adam začal chodit na tenis a Eliška má balet třikrát týdně. A do toho ještě ta moje nová práce v reklamce – to je šílenství! Ale víš co? Já to miluju! Konečně mám pocit, že žiju naplno!“ chrlila na mě slova bez jediného nádechu.

Stála jsem tam s rajčetem v ruce a snažila se najít skulinku, kam bych mohla vložit aspoň jednu větu o sobě. Ale Jana pokračovala dál: „A představ si, minulý týden jsme byli s Petrem na wellnessu v Karlových Varech. To bys nevěřila, jak je tam krásně! A děti jsme nechali u babičky – no prostě paráda. Hele, musíme si někdy zajít na kafe! Ale teď fakt letím, mám za chvíli poradu.“

Zůstala jsem stát mezi regály a sledovala její záda mizící mezi regály s pečivem. V hlavě mi hučelo. Tolik jsem se těšila, že ji uvidím. Tolikrát jsem si představovala, jak jí povím o tom, jak mě vyhodili z práce a jak těžké bylo najít novou. Jak jsem se musela přestěhovat z bytu na Vinohradech do paneláku na Černém Mostě. Jak mi umřela babička a já neměla komu zavolat. Ale Jana neměla čas poslouchat.

Cestou domů jsem si v tramvaji pouštěla do sluchátek písničky od Lucie a přemýšlela o tom, kdy se to mezi námi změnilo. Pamatuju si, jak jsme spolu před lety seděly na lavičce v Riegrových sadech a plánovaly společnou dovolenou do Chorvatska. Jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky stát při sobě – i kdyby přišlo cokoli. Jenže pak přišly děti, práce, manželé… A já najednou zůstala sama.

Doma mě čekala prázdná lednice a ještě prázdnější byt. Sedla jsem si ke stolu a rozbalila si rohlík s tvarohem. Mobil mlčel. Nikdo nepsal. Nikdo nevolal.

Večer mi přišla od Jany zpráva: „Bylo super tě vidět! Omlouvám se, že jsem spěchala. Ozvu se ti na kafe! Pa.“

Usmála jsem se hořce. Věděla jsem, že ta zpráva je jen zdvořilostní fráze. Už několikrát mi slíbila kafe – a nikdy se neozvala.

Dny plynuly jeden jako druhý. Práce v call centru mě nebavila, ale aspoň jsem měla na nájem. Občas jsem šla po práci do kina sama nebo si koupila kytku do vázy – abych měla pocit, že žiju. Máma mi volala jednou týdně a ptala se, jestli už mám někoho nového. „Markétko, už ti je třicet pět… Neměla bys si najít chlapa?“

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, proč jsou některá přátelství tak pomíjivá. Proč někdo dokáže být středem vesmíru – a jiný jen planetkou na jeho oběžné dráze.

Za pár týdnů jsem Janu potkala znovu – tentokrát na dětském hřišti u metra Rajská zahrada. Seděla na lavičce s dalšími maminkami a smála se jejich vtipům o manželech a dětech. Když mě zahlédla, mávla na mě: „Markéto! Pojď sem!“

Přišla jsem blíž a ona mě představila ostatním: „Tohle je Markéta – moje kamarádka ze střední! Ještě pořád bydlíš sama?“ zeptala se nahlas tak, že to slyšely všechny.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Jo… pořád sama,“ odpověděla jsem tiše.

Jedna z maminek se usmála: „To musí být pohoda! Já bych si taky někdy dala klid bez dětí.“

Jana se zasmála: „No jo, Markéta je svobodná duše! Ale my jsme teď řešily zápis do školky – to je teprve stres!“

Stála jsem tam jako cizinec ve vlastním městě. Najednou mi došlo, že už do Janina světa nepatřím. Její život byl plný dětí, manžela, práce… A já byla jen vzpomínka na staré časy.

Když jsem odcházela domů, volala za mnou: „Ozvu se ti!“ Ale já už věděla, že neozve.

Doma jsem si nalila skleničku vína a pustila si staré fotky z dovolené u Máchova jezera. Na jedné jsme s Janou objaté a smějeme se do objektivu. Byly jsme mladé a věřily jsme, že nám svět leží u nohou.

Teď už vím, že některá přátelství jsou jen na určitou dobu. Že někdy zůstaneme jen vedlejšími postavami v příběhu někoho jiného – i když jsme si mysleli, že budeme hlavními hrdinkami navždy.

Možná je čas začít psát svůj vlastní příběh…

Co myslíte? Má cenu držet se lidí, kteří už pro nás nemají místo ve svém životě? Nebo je lepší pustit minulost a dát šanci novým začátkům?