Navrhli jsme domov pro seniory. Když to slyšel děda František, rozplakal se a odmítl: Jsem na rozcestí mezi péčí o dceru a stárnoucího otčíma

„Tohle mi nemůžeš udělat, Martino! Já do žádného domova nepůjdu!“ Jeho hlas se třásl a v očích měl slzy, které jsem u něj neviděla snad nikdy. Stála jsem v kuchyni jeho starého domu, kde to vonělo po zatuchlině a starých knihách, a v ruce svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl.

„Dědo, já… já už nevím, co mám dělat. Lili mě potřebuje, ty mě potřebuješ… Já nejsem schopná být na dvou místech najednou.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas mi selhával. Malá Lili si v obýváku skládala puzzle a každou chvíli se ptala, kdy pojedeme domů. Bylo jí teprve šest a už vnímala napětí ve vzduchu.

František, můj otčím, byl pro mě vždycky vším. Mého biologického otce jsem nikdy nepoznala – odešel od mámy ještě před mým narozením. František přišel do našeho života, když mi bylo pět, a stal se tím nejlepším tátou, jakého jsem si mohla přát. Jenže teď je mu čtyřiaosmdesát, sotva chodí a jeho dům na okraji malé vesnice u Nového Města na Moravě chátrá stejně rychle jako on sám.

„Martinko, tady jsem doma. Tady jsem s tvou maminkou žil celý život. Tady chci i umřít,“ zašeptal a odvrátil se ke zdi, kde visela vybledlá svatební fotografie. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě někdo bodl do srdce.

Péče o něj mě poslední rok úplně pohltila. Každý víkend jsem s Lili jezdila z Brna na venkov, nakupovala mu, uklízela, vařila a poslouchala jeho vzpomínky na staré časy. Přes týden jsem mu volala několikrát denně a večer se modlila, aby nespadl nebo nezapomněl vypnout sporák. Lili byla trpělivá, ale často jsem ji nacházela smutnou u okna, jak sleduje děti hrající si venku.

Jednou večer jsem seděla v panelákové kuchyni v Brně a Lili mi položila otázku: „Mami, proč musíme pořád jezdit za dědou? Proč nemůžeme jít na hřiště jako ostatní?“ Neměla jsem odpověď. Věděla jsem jen to, že se rozpadám na kusy – jako matka i jako dcera.

Když jsem to probírala s kamarádkou Janou u kafe, řekla mi: „Marti, musíš myslet i na sebe a na Lili. Děda potřebuje péči, kterou mu sama nezajistíš. Domov pro seniory není trest.“ Ale já měla pocit viny pokaždé, když jsem si to jen představila.

Jednoho dne mi volala sousedka paní Dvořáková: „Martino, František dneska upadl na zahradě. Pomohli jsme mu vstát, ale měl by být pod dohledem.“ To byl ten moment, kdy jsem se rozhodla – musím mu to navrhnout.

A teď tu stojím a sleduji jeho zlomenou tvář. „Dědo… já tě nechci nikam dávat. Jen mám strach…“

„Já vím,“ přerušil mě tiše. „Ale já už nemám nic jiného než tenhle dům. Všichni moji kamarádi jsou pryč. Kdybych odešel odsud… už bych nebyl nikdo.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo – nechat ho v domě samotného a doufat, že se nic nestane? Nebo ho přesvědčit k domovu pro seniory a sledovat, jak ztrácí poslední zbytky radosti ze života?

Další týden přijíždím znovu. Lili je tentokrát nemocná a nechávám ji u sousedky v Brně. Dům je tichý, František sedí u stolu a dívá se do prázdna.

„Marti… promiň mi tu scénu minule. Já jen… bojím se.“

Sedám si naproti němu a chytám ho za ruku. „Já taky, dědo.“

Najednou slyším v jeho hlase něco nového – rezignaci smíšenou s nadějí: „Kdybych šel do domova… budeš za mnou jezdit? Nebudu tam sám?“

„Nikdy tě nenechám samotného,“ slibuji mu se slzami v očích.

Začínáme spolu hledat možnosti – domovy v okolí Nového Města i Brna. František má strach z cizího prostředí i z toho, že přijde o svou důstojnost. Já mám strach z toho, že ho ztratím dřív, než budu připravená.

Mezitím se snažím být dobrou mámou pro Lili – beru ji na výlety, čteme si pohádky a povídáme si o tom, jak je důležité pomáhat rodině. Ale někdy mám pocit, že selhávám na všech frontách.

Jednoho dne mi František řekne: „Víš co? Zkusíme to aspoň na měsíc. Když to nepůjde… vrátím se domů.“

Stěhování je těžké pro nás oba. V den odjezdu sedíme spolu na zápraží a mlčíme. Lili mu podává plyšového medvěda: „Aby ses tam nebál.“

Dnes je František v domově už třetí týden. Voláme si každý den. Není to ideální – stýská se mu po domě i po mamince – ale našel si pár nových přátel a začal chodit na šachy.

Já mám víc času na Lili i na sebe. Ale pocit viny mě neopouští.

Někdy si říkám: Udělala jsem správnou věc? Je možné být dobrou dcerou i matkou zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?