Svatba naslepo: Jak jsem se vdala za muže, kterého jsem nikdy neviděla
„Tohle nemůžeš myslet vážně, Aneto!“ křičela na mě máma, když jsem jí oznámila, že si vezmu Petra. „Nikdy jsi ho neviděla! Ani jednou! Co když je to podvodník?“ Její hlas se třásl a v očích měla slzy. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce sevřené v pěst, s mobilem v kapse, kde mi právě přišla zpráva od Petra: „Miluju tě. Už brzy budeme spolu.“
Bylo mi třicet a měla jsem pocit, že mi ujíždí vlak. Všichni kolem mě už měli děti, svatby za sebou, a já pořád jen střídala práci v kanceláři a večery s Netflixem. Když mi kamarádka Jana ukázala novou seznamku, smála jsem se: „To je pro zoufalce.“ Ale pak jsem tam narazila na Petra. Jeho profilová fotka byla obyčejná – kluk s rozcuchanými vlasy a upřímným úsměvem. Psal krásně česky, žádné trapné fráze. První zpráva: „Ahoj Aneto, máš ráda knížky?“
Začali jsme si psát každý den. Nejprve o knihách, pak o snech, o dětství na vesnici u Plzně, o jeho babičce, která ho naučila péct bábovku. Smáli jsme se stejným vtipům. Po týdnu jsme si volali přes video – ale Petr měl vždycky rozbitou kameru. „Promiň, mám starý notebook,“ omlouval se. Věřila jsem mu. Vždyť kdo by lhal o takových věcech?
Za měsíc jsem byla zamilovaná až po uši. Petr mi posílal básničky, ráno mě budil zprávou „Dobré ráno, lásko“. Jednou večer napsal: „Víš co? Vezmeme se. Hned. Proč čekat?“ Srdce mi bušilo tak silně, že jsem nemohla spát. Druhý den jsem souhlasila.
Máma byla v šoku. Táta jen mlčky odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Jana si ťukala na čelo: „Aneto, tohle je šílenství.“ Ale já byla přesvědčená, že tohle je osud. Svatbu jsme naplánovali na radnici v Plzni – Petr slíbil, že přijede z Brna vlakem.
Den před svatbou jsem nespala. Připadala jsem si jako ve snu – nebo spíš v noční můře. Máma mi ráno podala kávu a řekla: „Jestli se dneska vdáš za někoho, koho jsi nikdy neviděla… už nejsi moje dcera.“ Rozbrečela jsem se, ale neustoupila.
Na radnici bylo chladno a prázdno. Jana stála vedle mě v modrých šatech a šeptala: „Ještě můžeš utéct.“ Já jen čekala na Petra. Minuty ubíhaly. Telefon mlčel. Začala jsem panikařit.
Najednou mi přišla zpráva: „Promiň, Aneto. Nemůžu přijít. Nejsem ten, za koho mě máš.“
Zhroutila jsem se na schodech radnice a brečela jako malá holka. Jana mě objala a šeptala: „To bude dobrý.“ Máma mi volala – poprvé za poslední týden – a řekla jen: „Přijeď domů.“
Doma bylo ticho. Táta mi podal kapesník a poprvé po letech mě pohladil po vlasech. Máma uvařila čaj a seděla vedle mě celou noc.
Dny plynuly v mlze studu a bolesti. Nechtěla jsem chodit ven, bála jsem se pohledů sousedů i kamarádek. Ale Jana mě vytáhla na procházku do parku. „Víš co?“ řekla najednou. „Aspoň víš, že jsi měla odvahu věřit.“
Začala jsem znovu chodit do práce, pomalu se smiřovala s tím, co se stalo. Petr už nikdy nenapsal. Zjistila jsem později od správce seznamky, že jeho profil byl falešný – někdo si hrál s city lidí jako já.
Ale něco ve mně se změnilo. Přestala jsem hledat štěstí v cizích slovech na obrazovce a začala ho hledat v sobě – v rodině, v přátelích, v obyčejných dnech.
Někdy večer přemýšlím: Udělala bych to znovu? Možná ano – protože i když to bolelo, naučilo mě to věřit sama sobě.
A co vy? Věřili byste lásce naslepo? Nebo byste raději zůstali sami?