„Proč bych měl prodat svůj byt, abych zachránil bratra, který mi nikdy nepomohl?“ – Příběh o rodinných obětech, které nejsou samozřejmé

„Prodej ten byt, Honzo! Vždyť ty a Klára jste mladí, zvládnete to. Tvůj bratr potřebuje pomoc!“ Mámin hlas zněl v kuchyni jako rozsudek. Seděl jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a díval se na ni s pocitem, že se mi hroutí svět.

„Mami, proč bych měl prodávat něco, na co jsem dřel deset let? Proč já? Proč ne Petr? Nebo ty?“ vyhrkl jsem a cítil, jak se mi třesou hlasivky vztekem i zoufalstvím.

Máma se na mě podívala tím svým pohledem, který vždycky znamenal: „Jsi sobec.“

„Petr je tvůj bratr! Má rodinu, dvě děti. Přišel o práci, dluhy mu rostou nad hlavu. Ty máš jen Kláru a žádné děti. Je to přece jasné!“

V tu chvíli jsem měl chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem zůstal sedět a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byl vždycky ten druhý. Petr byl ten úspěšný, oblíbený, všechno mu prošlo. Já byl ten tichý, co si všechno musel vybojovat sám.

Vzpomněl jsem si na dětství v paneláku na Jižním Městě. Petr dostal nové kolo k narozeninám, já staré po něm. On mohl na lyžařský kurz, já zůstal doma, protože „na dva to není“. Když jsem si našetřil na první počítač z brigád v supermarketu, máma mi řekla: „To je dobře, aspoň nebudeš pořád žádat.“

A teď? Teď mám přijít o všechno, co jsem si s Klárou vybudoval? O ten malý byt v Nuslích, kde jsme konečně šťastní? Jen proto, že Petr nezvládl svoje finance?

Klára seděla vedle mě a držela mě za ruku. „Honzo, tohle není fér. Tvoje máma by měla pochopit, že i my máme právo na svůj život.“

Máma se zamračila. „Kláro, ty tomu nerozumíš. Rodina je přece nejdůležitější! Když je někdo v nouzi, ostatní pomůžou.“

„A kdo pomohl Honzovi?“ ozvala se Klára tiše, ale pevně. „Když studoval vysokou a neměl na nájem? Když jste potřebovali peníze na opravu auta a on vám dal všechny úspory? Kdo pomohl jemu?“

Máma se zarazila. Chvíli bylo ticho. Pak jen mávla rukou: „To je něco jiného.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se dusím. Vstal jsem od stolu a šel k oknu. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako moje myšlenky.

Petr mi nikdy nepomohl. Ani jednou. Když jsem byl bez práce já, ani nezavolal. Když jsme s Klárou neměli na dovolenou, smál se: „Aspoň ušetříte.“ A teď mám kvůli němu přijít o střechu nad hlavou?

„Mami,“ řekl jsem tiše, „já už nemůžu být ten, kdo vždycky ustoupí. Já už nechci být ten druhý.“

Máma se rozplakala. „Takže necháš svého bratra padnout na dno? To jsi opravdu tak bezcitný?“

Cítil jsem slzy v očích. „Nejsem bezcitný. Jen už nechci být obětní beránek.“

Klára mě objala. „Honzo, rozhodni se podle sebe. Já budu stát při tobě.“

Celý večer jsme pak s Klárou seděli v obýváku a mlčky koukali na televizi. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když Petr opravdu skončí na ulici? Co když ho jeho žena opustí? Co když máma už nikdy nepromluví se mnou?

Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty roky přehlížení a nespravedlnosti. Na to, jak jsem si musel všechno vydřít sám. Na to, jak jsem si slíbil, že jednou budu mít svůj domov – místo, kde budu mít klid.

Druhý den ráno mi Petr volal.

„Hele Honzo,“ začal opatrně, „máma říkala… že bys mohl prodat byt a pomoct nám.“

„A proč bych to měl dělat?“ zeptal jsem se přímo.

Chvíli bylo ticho.

„Protože jsme rodina,“ řekl nakonec.

„A kdy jsi byl rodina ty pro mě?“ odpověděl jsem.

Petr mlčel. Pak zavěsil.

Od té doby jsme spolu nemluvili. Máma mi poslala několik zpráv plných výčitek a slz. Ale já poprvé v životě necítil vinu – jen smutek a úlevu zároveň.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělal jsem správně? Mám právo chránit svůj život i za cenu rodinného rozkolu? Nebo bych měl být ten lepší člověk a obětovat všechno pro někoho, kdo by to pro mě nikdy neudělal?

Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina opravdu vždycky před vším ostatním?