Bratrská laskavost nebo rodinná povinnost? – Příběh jednoho sourozeneckého boje
„Můžeš přijít hned? Fakt to hoří!“ Tomášův hlas zněl v telefonu naléhavěji než kdy dřív. Venku lilo jako z konve, kapky bubnovaly na parapet a já seděl u stolu, obklopený papíry z práce, které jsem měl do zítřka odevzdat. Přesto jsem bez váhání odpověděl: „Jasně, za chvíli jsem tam.“
Cestou tramvají jsem si v duchu přehrával všechny ty chvíle, kdy jsem od Tomáše slyšel jen kritiku nebo výčitky. Nikdy mi nepomohl, když jsem potřeboval stěhovat, nikdy se nezeptal, jak se mám, když mi zemřela máma. Ale teď, když potřebuje vymalovat a položit podlahu, volá právě mě. Proč mám pocit, že musím být vždycky ten, kdo drží rodinu pohromadě?
Když jsem dorazil do jeho bytu na Žižkově, vítala mě vůně čerstvě stržené omítky a chaos. „Hele, díky, že jsi přišel,“ zamumlal Tomáš a ani se na mě pořádně nepodíval. „Musíme to zvládnout do neděle, jinak mi majitel zvedne nájem.“
„A co ostatní? Pomůže ti někdo?“ zeptal jsem se tiše.
„Kdo by asi tak měl? Táta je na chatě s Marcelou a Lenka má svoje děti. Ty jsi jediný, na koho se můžu spolehnout.“
Zamrazilo mě. Vždycky jsem byl ten poslední v řadě, koho si rodina všimla až ve chvíli, kdy bylo nejhůř. Ale teď jsem tu stál s válečkem v ruce a snažil se přesvědčit sám sebe, že to dělám z lásky k bratrovi.
První hodiny jsme pracovali mlčky. Tomáš byl nervózní, každou chvíli mi opravoval tahy štětcem nebo komentoval, že bych měl být rychlejší. „Hele, můžeš to dělat pořádně? Takhle to nikdy nestihnem!“ vyjel po mně.
„Dělám to zadarmo a ve svém volném čase,“ odpověděl jsem ostřeji, než jsem chtěl.
„No jo, ale já fakt potřebuju pomoct! Kdybych měl peníze na řemeslníky, tak tě neotravuju.“
Mlčel jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na to, jak mě Tomáš schválně zavíral do sklepa, jak mě před tátou shazoval kvůli špatným známkám. Proč mám pořád pocit, že mu něco dlužím?
Když jsme večer seděli u piva v jeho rozbombardované kuchyni, Tomáš najednou promluvil: „Víš, že bych to bez tebe fakt nedal? Asi bych skončil na ulici.“
„To není pravda,“ řekl jsem tiše. „Máš přece Lenu, tátu…“
„Lenka má svý starosti a táta… Ten už dávno není náš táta. Od tý doby, co si našel Marcelu…“
V tu chvíli jsem ucítil zvláštní směs lítosti a vzteku. Vždycky jsme byli rozdělení – Tomáš byl ten silný, já ten slabší. Ale teď jsme tu byli jen dva dospělí chlapi, kteří si neumí říct o pomoc jinak než výčitkami.
Druhý den ráno jsem přišel znovu. Tentokrát už bez očekávání vděku. Pracovali jsme až do noci a já cítil únavu nejen v rukou, ale hlavně v duši. Když jsme konečně položili poslední lištu, Tomáš si sedl na zem a rozplakal se.
„Promiň,“ zašeptal. „Nikdy jsem ti to neřekl… Ale záviděl jsem ti mámu. Tys byl její oblíbenec. Já měl vždycky pocit, že musím bojovat o místo v rodině.“
Seděl jsem vedle něj a poprvé za dlouhou dobu jsem cítil opravdovou blízkost. „Já ti taky záviděl,“ přiznal jsem. „Tys byl vždycky ten silný. Já měl pocit, že mě nikdo nevidí.“
Mlčeli jsme dlouho. Venku už nepršelo a já najednou věděl, že tahle noc něco změnila. Ne proto, že bychom si všechno odpustili nebo vyřešili staré křivdy. Ale proto, že jsme si poprvé dokázali říct pravdu.
Když jsem odcházel domů, cítil jsem úlevu i smutek zároveň. Věděl jsem, že už nechci být tím, kdo vždycky všechno zachraňuje na úkor sebe sama.
A tak se ptám: Je opravdu povinností držet rodinu pohromadě za každou cenu? Nebo máme právo někdy myslet i na sebe?