„Tohle je byt mého syna, ty jsi tady nikdo“ – Příběh, který mi změnil život

„Tohle je byt mého syna, ty jsi tady nikdo!“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem tam s hrncem v ruce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Věra, matka mého manžela Petra, mě propalovala pohledem, jako bych byla vetřelec v jejím království.

„Mami, prosím tě…“ zkoušel Petr tiše, ale ona ho umlčela mávnutím ruky. „Nepleť se do toho! Tohle je můj byt, můj syn a já rozhodnu, kdo tu bude co dělat.“

Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že můj nový domov není vůbec můj. Přistěhovala jsem se k Petrovi po dvou letech vztahu, když jsme se rozhodli začít společný život. Byt byl sice psaný na něj, ale Věra tu bydlela s námi – prý jen dočasně, než si najde něco svého. Jenže „dočasně“ se protáhlo na měsíce a já začala chápat, že její přítomnost je jako stín, který dusí každý kout našeho soužití.

První týdny jsem se snažila být milá. Pekla jsem koláče podle receptů z jejího mládí, nabízela jí pomoc s nákupy i úklidem. Ale ona mě vždycky odbyla: „To zvládnu sama. Ty si radši najdi práci.“ Nebo: „Takové bábovky jsme pekly už za socialismu, to není žádné umění.“

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval mě, ale jeho matka ho měla omotaného kolem prstu. Každý večer jsme spolu seděli v ložnici a já mu šeptala: „Musíme něco udělat. Takhle to dál nejde.“ On jen pokrčil rameny: „Vždyť ona tu nebude napořád…“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem, jak Věra do telefonu šeptá své sestře: „Ta Jana? Ta tu dlouho nevydrží. Petr je hodný kluk, ale ona se k němu nehodí. Je moc slabá.“

Zamrazilo mě. Byla jsem slabá? Nebo jen příliš slušná na to, abych se hádala? V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi zněla její slova jako ozvěna.

Začala jsem být nervózní i v práci. Kolegové si všimli, že jsem zamlklá. Jednou mě oslovila kolegyně Martina: „Jani, jsi v pohodě? Jsi poslední dobou nějaká jiná.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí řekla. „Musíš si nastavit hranice,“ poradila mi. „Jinak tě ta ženská zničí.“

Další ráno jsem si připravila řeč. Když jsme seděli u snídaně, nabrala jsem odvahu: „Věro, ráda bych s vámi mluvila.“ Zvedla obočí: „Copak?“

„Cítím se tady jako host. Přitom bych chtěla být doma. Můžeme si prosím nastavit nějaká pravidla?“

Zasmála se: „Pravidla? Tady platí moje pravidla. A pokud se ti to nelíbí, můžeš jít.“

Petr mlčel. Jen tiše míchal kávu a díval se do stolu.

Začala jsem být zoufalá. Každý den nové narážky: „Zase jsi zapomněla koupit mléko? To by se za mojí éry nestalo.“ Nebo: „Petře, proč sis nenašel někoho šikovnějšího?“

Jednou večer jsem našla svoje oblečení vyházené z pračky na zem. Věra stála ve dveřích koupelny: „Měla bys prát v noci, když už chodíš domů tak pozdě.“

Vybuchla jsem: „Proč mi to děláte? Co vám vadí?“

„Vadíš mi ty! Nikdy jsi neměla přijít do našeho života!“ vykřikla.

Petr přiběhl a snažil se nás uklidnit. Ale já už byla rozhodnutá – takhle žít nechci.

Začala jsem hledat podnájem. Každý večer jsem prohlížela inzeráty na Sreality.cz a představovala si svůj vlastní pokoj bez jejího dusivého dohledu.

Jednou večer jsem Petrovi oznámila: „Odcházím. Našla jsem si byt na Žižkově.“

Zbledl: „To nemyslíš vážně…“

„Myslím,“ řekla jsem pevně. „Buď půjdeš se mnou, nebo tu zůstaneš s mámou.“

Mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Nemůžu ji tu nechat samotnou.“

Odešla jsem s jedním kufrem a slzami v očích. První noc v novém bytě byla tichá a studená, ale cítila jsem zvláštní úlevu. Konečně jsem mohla dýchat.

Za pár týdnů mi Petr volal: „Chybíš mi… Můžeme to zkusit jinak?“

„Jinak znamená bez tvé mámy,“ odpověděla jsem.

Nakonec jsme se rozešli. Bylo to bolestivé, ale osvobozující.

Dnes žiju sama a učím se mít ráda samu sebe. Občas potkám Věru na ulici – vždycky mě propálí pohledem, ale už mě to nebolí.

Přemýšlím: Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik z nás má odvahu říct – dost? Co byste udělali vy na mém místě?