„Manželka mého syna je opravdu kus práce: Nutí ho dělat všechny domácí práce“

• Ahoj, Lenko. Jak se máš? Něco nového?

• Ahoj, Martino. Všechno je v pořádku. Děti přišly na svátky a vnoučata… Byli tak roztomilí. Přinesli jídlo, všichni se sešli, vařili, prostírali stůl… a nikdo se neunavil, všichni si to užili.

• Měla jsi štěstí na snachu. Můj syn si vzal za ženu opravdu kus práce.

• Proč? Myslela jsem…

• Ahoj, Martino. Všechno je v pořádku. Děti přišly na svátky a vnoučata… Byli tak roztomilí. Přinesli jídlo, všichni se sešli, vařili, prostírali stůl… a nikdo se neunavil, všichni si to užili.

• Měla jsi štěstí na snachu. Můj syn si vzal za ženu opravdu kus práce.

• Proč? Myslela jsem…

Lenka si hluboce povzdechla, její oči odrážely směs frustrace a starostí. „Taky jsem si to myslela, Martino. Ale věci se změnily.“

Martina se naklonila blíž, její zvědavost byla probuzena. „Co se stalo?“

„No,“ začala Lenka, „Jakub si vzal Naďu před asi dvěma lety. Zpočátku všechno vypadalo perfektně. Byla okouzlující, inteligentní a zdálo se, že jí na Jakubovi opravdu záleží. Ale jak čas plynul, začala jsem si všímat některých znepokojivých znaků.“

Martina soucitně přikývla. „Jakých?“

„Naďa má způsob, jakým nutí Jakuba dělat všechno kolem domu,“ vysvětlovala Lenka. „Je to, jako by si myslela, že je nad tím dělat jakékoliv domácí práce. Jakub pracuje dlouhé hodiny v práci, ale když přijde domů, očekává se od něj, že bude vařit, uklízet, prát—všechno.“

Martiny oči se rozšířily v nevěřícnosti. „To je hrozné! Nedělá ona nic?“

„Moc ne,“ odpověděla smutně Lenka. „Většinu času tráví na sociálních sítích nebo venku s přáteli. A když si Jakub někdy stěžuje nebo požádá o pomoc, stává se defenzivní a obviňuje ho z toho, že ji neocení.“

„To je strašné,“ řekla Martina a zavrtěla hlavou. „Jak to Jakub zvládá?“

Lenka si znovu povzdechla. „Snaží se udržet klid. Miluje Naďu a chce, aby manželství fungovalo, ale vidím, že ho to vyčerpává. Je pořád unavený a vystresovaný.“

Martina natáhla ruku a stiskla Lence ruku. „Je mi to moc líto slyšet. Mluvila jsi s ním o tom?“

„Mluvila,“ přiznala Lenka. „Ale on to jen zametá pod koberec a říká, že je v pořádku. Myslím, že se bojí způsobit další konflikt.“

„To je tak těžké,“ řekla Martina tiše. „Přála bych si, abychom mohly něco udělat, abychom mu pomohly.“

„Já vím,“ souhlasila Lenka. „Jen doufám, že se věci zlepší dřív, než bude pozdě.“

Jak dvě přítelkyně pokračovaly v rozhovoru, Lenka nemohla potlačit hluboký pocit starosti o svého syna. Věděla, že manželství nikdy není snadné, ale nemohla setřást pocit, že si Jakub zaslouží něco lepšího než tohle.

Později toho večera, když Lenka seděla sama ve svém obývacím pokoji, vzpomínala na dny, kdy byl Jakub ještě malý chlapec. Vždy byl tak laskavý a pracovitý, vždy ochotný pomoci ostatním bez očekávání něčeho na oplátku. Trhalo jí srdce vidět ho být využíván někým, kdo měl být jeho partnerem.

Rozhodla se, že s Jakubem znovu promluví, tentokrát pevněji. Potřebovala mu dát najevo, že si zaslouží respekt a podporu ve svém manželství, ne jen nekonečné domácí práce a stres.

Druhý den pozvala Lenka Jakuba na kávu. Když spolu seděli v útulné kuchyni, zhluboka se nadechla a začala.

„Jakube,“ řekla jemně, „potřebuji s tebou mluvit o něčem důležitém.“

Podíval se na ni s obavami v očích. „Co je to, mami?“

„Všimla jsem si, jak tvrdě jsi poslední dobou pracoval,“ začala. „A vidím, že jsi vyčerpaný. Vím, že miluješ Naďu, ale nemůžeš dělat všechno sám.“

Jakub si těžce povzdechl a podíval se dolů na své ruce. „Vím to, mami. Jenže… je to složité.“

„Rozumím,“ řekla Lenka tiše. „Ale zasloužíš si být respektován a milován s laskavostí. Nemůžeš stále obětovat své blaho jen kvůli udržení klidu.“

Jakub pomalu přikývl a v očích mu vytryskly slzy. „Máš pravdu, mami. Jen nevím, co mám dělat.“

„Přijdeme na to spolu,“ slíbila Lenka a natáhla ruku k jeho ruce. „Nejsi v tom sám.“

Když spolu seděli v teplé kuchyni, Lenka pocítila záblesk naděje, že možná, jen možná by se věci mohly pro jejího syna zlepšit.