„Nesouhlasila jsem s mámou. Teď si moji příbuzní myslí, že jsem špatný člověk“

Naďa byla vždy miláčkem svých rodičů, dokud se nenarodili její bratři-dvojčata, Radek a Robert. Vyrůstala v malém městečku na okraji Prahy a užívala si blízký rodinný život. Její rodiče, Eva a Vilém, ji zahrnovali láskou a pozorností. Ale všechno se změnilo, když přišli na svět dvojčata.

Od chvíle, kdy se Radek a Robert narodili, se stali středem světa Evy a Viléma. Naďa, které bylo tehdy jen sedm let, se ocitla na okraji zájmu. Dvojčata byla roztomilá, s baculatými tvářičkami a nakažlivým smíchem, a rychle se stala miláčky celé rodiny.

Jak roky plynuly, Naďa si všimla rostoucí nerovnosti v tom, jak byli ona a její bratři ošetřováni. Radek a Robert dostávali nejlepší dárky k narozeninám a svátkům, zatímco Naďiny dárky vypadaly jako dodatečný nápad. Dvojčata se vyvázla z neplech, za které by Naďa dostala přísné napomenutí. Pozornost rodičů byla vždy zaměřena na chlapce, což Naďu nechávalo pocit neviditelnosti.

Jednoho Vánoc dosáhla Naďina frustrace vrcholu. Týdny naznačovala, že si přeje určitou knihu, ale když rozbalila svůj dárek, byl to obyčejný svetr. Mezitím Radek a Robert dostali nejnovější herní konzoli, o které snili. Naďa nemohla zadržet slzy.

„Proč vždycky dostávají všechno?“ vyhrkla, hlas se jí třásl emocemi.

Eva se na svou dceru podívala s překvapením a podrážděním. „Naďo, nebuď sobecká. Jsou mladší než ty a potřebují více pozornosti.“

„Ale to není fér!“ protestovala Naďa. „Mám pocit, že už vám na mně nezáleží.“

Vilém zasáhl s přísným tónem. „To stačí, Naďo. Musíš pochopit, že vás všechny milujeme stejně.“

Ale Naďa se necítila milovaná stejně. Cítila se zanedbaná a bezvýznamná. Její zášť rostla s každým dalším dnem a začala se od své rodiny distancovat. Trávila více času ve svém pokoji, ponořená do knih a školních úkolů, aby unikla bolestivé realitě svého domova.

Když Naďa vstoupila do dospívání, propast mezi ní a její rodinou se prohloubila. Stala se hlasitější ohledně svých pocitů a často se střetávala s Evou kvůli protekci vůči dvojčatům. Eva odmítala Naďiny obavy jako pubertální rozmary, což jejich vztah ještě více napínalo.

Jednoho večera, po dalším hádce s matkou, se Naďa svěřila své nejlepší kamarádce Aničce.

„Už to nemůžu vydržet,“ řekla Naďa s pláčem. „Chovají se ke mně jako k neviditelné.“

Anička ji pevně objala. „Zasloužíš si lepší, Naďo. Zasloužíš si být viděna a slyšena.“

Povzbuzená Aniččinou podporou se Naďa rozhodla naposledy konfrontovat své rodiče. Vylila své srdce a vysvětlila, jak jí jejich protekce hluboce ublížila. Ale místo pochopení ji Eva a Vilém obvinili z žárlivosti a nevděčnosti.

„Jsi dramatická,“ řekla Eva odmítavě. „Milujeme tě stejně jako tvé bratry.“

Naďa pocítila záchvěv zoufalství. Uvědomila si, že bez ohledu na to, jak moc se snaží jim ukázat svou bolest, nikdy to nepochopí. Udělala těžké rozhodnutí se od své rodiny ještě více distancovat.

Roky plynuly a Naďa odešla na vysokou školu daleko od domova a jen zřídka se vracela domů. Její vztah s rodiči zůstal napjatý a měla jen málo kontaktu s Radkem a Robertem. Její příbuzní šeptali za jejími zády a označovali ji za „špatnou dceru“, která opustila svou rodinu.

Naďa našla útěchu ve studiu a vybudovala si nový život daleko od bolestných vzpomínek na své dětství. Ale hluboko uvnitř nesla jizvy z pocitu nemilovanosti a nechtěnosti od lidí, kteří ji měli nejvíce milovat.