„Sliboval, že nám pronajme nový byt, ale nakonec se jen nastěhoval ke mně“

Karel a já jsme spolu chodili asi rok, když jsme začali mluvit o společném bydlení. On bydlel v malé garsonce v centru Prahy a já jsem sdílela dvoupokojový byt se svou nejlepší kamarádkou, Věrou. Oba jsme věděli, že pokud chceme náš vztah posunout na další úroveň, potřebujeme více prostoru.

Jednoho večera, při večeři v naší oblíbené italské restauraci, Karel přišel s nápadem pronajmout nový byt. „Vím, že můj byt je pro nás oba příliš malý,“ řekl a točil špagety kolem vidličky. „Co kdybych našel dvoupokojový byt? Já zaplatím nájem a můžeme se nastěhovat spolu.“

Byla jsem nadšená. Představa, že budeme mít vlastní prostor jen pro nás dva, zněla perfektně. Strávili jsme následující týdny prohlížením inzerátů online a návštěvami potenciálních bytů. Našli jsme krásný dvoupokojový byt na Vinohradech s velkými okny a útulným obývacím pokojem. Byl to ideál.

Karel mě ujišťoval, že vše zařídí. „Nemusíš se o nic starat,“ řekl. „Já se postarám o nájemní smlouvu a nájem. Ty si jen sbal své věci.“

O měsíc později jsem měla krabice naskládané v obýváku, připravená na velké stěhování. Ale pak se věci začaly měnit. Karel se stal vzdáleným a vyhýbavým, kdykoli jsem se ptala na nový byt. Přestal o něm úplně mluvit a já začala mít obavy.

Jednoho pátečního večera se Karel objevil u mých dveří s kufrem. „Ahoj,“ řekl s rozpačitým výrazem. „Můžeme si promluvit?“

Pustila jsem ho dovnitř a posadili jsme se na gauč. „Co se děje?“ zeptala jsem se s bušícím srdcem.

Karel si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Ztratil jsem práci,“ přiznal. „Nemůžu si už dovolit pronajmout ten nový byt.“

Byla jsem ohromená. „Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se.

„Nechtěl jsem tě znepokojovat,“ řekl. „Myslel jsem, že rychle najdu jinou práci, ale je to těžší, než jsem čekal.“

Cítila jsem směsici emocí—hněv, zklamání a starost. „Tak co teď?“ zeptala jsem se.

Karel se na mě podíval prosebnýma očima. „Můžu tu zůstat nějakou dobu? Jen dokud se zase postavím na nohy?“

Váhala jsem, ale nakonec souhlasila. Koneckonců, byl to můj přítel a chtěla jsem ho podpořit. Ale jak týdny přecházely v měsíce, bylo jasné, že Karel nemá v úmyslu najít si jinou práci nebo se odstěhovat.

Trávil dny povalováním na gauči, hraním videoher a nechával po sobě nepořádek všude. Můj kdysi klidný byt se stal bojištěm hádek a zášti. Věra, která byla zpočátku chápavá, začala být stále více frustrovaná situací.

Jednoho večera, po další hádce s Karlem o jeho nedostatku snahy najít práci, mě Věra vzala stranou. „Noro, tohle nefunguje,“ řekla jemně. „Musíš něco udělat s Karlem.“

Věděla jsem, že má pravdu. Vztah, který mi kdysi přinášel tolik radosti, byl nyní zdrojem neustálého stresu a neštěstí. Uvědomila jsem si, že Karel zneužil mé laskavosti a neměl v úmyslu se změnit.

Druhý den ráno jsem si sedla s Karlem a řekla mu, že musí odejít. Byla to jedna z nejtěžších konverzací mého života, ale byla nutná. Snažil se argumentovat, ale já stála pevně.

Karel se ten víkend odstěhoval, vzal si svůj kufr a zanechal za sebou stopu porušených slibů a rozbitých snů. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se z této zkušenosti zotavila, ale nakonec jsem našla klid ve svém vlastním prostoru znovu.