„Je to všechno tvoje vina. Chci trávit více času se svou vnučkou, ale je úplně jako ty“

Vzpomínám si na den, kdy mi rodiče oznámili, že se rozvádějí. Bylo mi teprve deset let a můj svět se rozpadl na milion kousků. Moje máma, Lída, byla vždy tou pečující rodičkou, ale něco uvnitř mě přimělo rozhodnout se žít s tátou, Karlem. Možná to bylo tím, jak vypadal ztracený a zlomený, nebo to byla ta vzpurná část mého já, která chtěla vzdorovat máminým očekáváním.

Od té doby uplynulo mnoho let. Teď jsem dospělá žena a mám vlastní dceru, Aničku. Ale jizvy z mého dětství stále přetrvávají a zdá se, že se promítají i do mého vztahu s Aničkou. Pokaždé, když se na ni podívám, vidím v ní kousky svého mladšího já a to mě děsí.

Máma mi nikdy neodpustila, že jsem si vybrala tátu. Vždycky říkala, že to byla moje vina, že se naše rodina rozpadla. „Kdybys zůstala se mnou, všechno by bylo jinak,“ říkávala. Tato slova mě pronásledovala roky a stále mě pronásledují.

Anička je chytré a zvědavé dítě, stejně jako jsem byla já. Ale je také tvrdohlavá a vzdorovitá, vlastnosti, které mi tolik připomínají mě samotnou. Chci s ní trávit více času, budovat pouto, které jsem nikdy neměla s mámou. Ale pokaždé, když se o to pokusím, mám pocit, že selhávám.

Jednoho večera, když jsem Aničku ukládala do postele, podívala se na mě svýma velkýma nevinnýma očima a zeptala se: „Mami, proč už nevidíme babičku Lídu?“ Ta otázka mě zaskočila. S mámou jsem nemluvila roky, od té doby, co jsem jí řekla, že se stěhuji k tátovi.

„Babička a já jsme se před dlouhou dobou pohádaly,“ odpověděla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Ale to neznamená, že tě nemiluje.“

Anička vypadala spokojeně s touto odpovědí, ale mě to nechalo prázdnou uvnitř. Věděla jsem, že musím čelit své minulosti, pokud chci jít dál.

Druhý den jsem se rozhodla navštívit mámu. Bylo to tak dlouho, co jsem ji viděla, že jsem si nebyla jistá, jestli ještě bydlí ve stejném domě. Když jsem přijela k tomu známému starému domu, vzpomínky se mi vrátily—vzpomínky na šťastnější časy předtím, než se všechno rozpadlo.

Zaklepala jsem na dveře a po tom, co se zdálo jako věčnost, máma otevřela. Vypadala starší a křehčí než si ji pamatuji, ale její oči stále měly ten stejný oheň.

„Aleno,“ řekla s překvapením a něčím dalším v hlase—možná nadějí.

„Ahoj mami,“ odpověděla jsem s knedlíkem v krku. „Můžeme si promluvit?“

Ustoupila stranou a pustila mě dovnitř. Sedly jsme si do obýváku. Ticho mezi námi bylo těžké, plné let nevyřčených slov a nevyřešené bolesti.

„Chci se omluvit,“ začala jsem s třesoucím se hlasem. „Za všechno—za to, že jsem si vybrala tátu místo tebe, za to, že jsem tu nebyla, když jsi mě potřebovala.“

Máma na mě dlouho hleděla než promluvila. „Není to jen tvoje vina, Aleno. Všichni jsme udělali chyby. Ale je těžké zapomenout na to, jak moc to bolelo, když jsi odešla.“

Slzy mi stékaly po tvářích při poslechu jejích slov. „Chci to napravit,“ řekla jsem. „Kvůli Aničce. Zaslouží si znát svou babičku.“

Maminčin výraz trochu změkl. „Ráda bych,“ řekla tiše. „Ale bude to chtít čas.“

Ten den jsme mluvily hodiny a snažily se překlenout propast mezi námi. Nebylo to snadné a nevyřešilo to všechno, ale byl to začátek.

Když jsem ten večer odcházela z jejího domu, cítila jsem záblesk naděje. Možná by se věci mohly zlepšit mezi námi. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že některé rány se možná nikdy úplně nezahojí.

Doma ke mně Anička přiběhla a pevně mě objala. „Viděla jsi babičku?“ zeptala se nadšeně.

„Ano, miláčku,“ odpověděla jsem a objala ji zpět. „A budeme se snažit ji vídat častěji.“

Aniččina tvář zářila radostí, ale když jsem se jí podívala do očí, nemohla jsem setřást pocit nejistoty. Minulost na mě zanechala své stopy a bála jsem se, že bude i nadále ovlivňovat můj vztah s Aničkou.

Na konci možná některé věci nikdy nezměníme. Ale prozatím mi nezbývá než dělat to nejlepší a doufat, že se historie nebude opakovat.