„Můžu bydlet ve tvém domě, protože jsem tě porodila!“: Nechci ji ve svém domě

Bylo mi teprve 12 let, když se moje matka, Eliška, rozhodla znovu vdát. Její nový manžel, Karel, dal hned najevo, že mě nechce mít poblíž. Pamatuji si ten den živě; bylo chladné, deštivé odpoledne, když moje matka sbalila mé věci a odvezla mě k babičce Anně.

„Budeš chvíli bydlet u babičky,“ řekla a vyhýbala se očnímu kontaktu. Tehdy jsem nechápala proč, ale cítila jsem, že něco je strašně špatně.

Babička Anna žila v malém dvoupokojovém domku na okraji města. Byla to laskavá žena, ale měla velmi málo co nabídnout z hlediska finanční podpory. Jejím jediným příjmem byl skromný důchod, který sotva pokrýval základní potřeby. Přesto mě přivítala s otevřenou náručí.

„Neboj se, Emmo,“ řekla a pevně mě objala. „Společně to zvládneme.“

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Moje matka nikdy nezavolala ani nepřijela na návštěvu. Byla příliš zaneprázdněná svým novým životem a novým manželem. Karel měl dobrou práci a žili v pěkném domě v lepší části města. Mezitím jsme s babičkou Annou bojovaly o přežití. Často jsme musely volit mezi zaplacením účtu za elektřinu a nákupem potravin.

Snažila jsem se soustředit na školu, ale bylo to těžké. Moji spolužáci mluvili o svých rodinách a víkendových výletech, zatímco já jsem mlčela o své situaci. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že mě vlastní matka opustila.

Jednoho dne jsem zaslechla babičku Annu mluvit po telefonu se svým přítelem Richardem. „Eliška neposlala ani korunu,“ řekla s frustrací v hlase. „Je to, jako by jí na Emmě vůbec nezáleželo.“

Tyto slova mi zlomila srdce. Vždycky jsem doufala, že se moje matka pro mě vrátí, že si uvědomí svou chybu a vezme mě domů. Ale jak čas plynul, bylo jasné, že pokračovala ve svém životě bez nás.

Roky plynuly a já jsem vyrůstala pod péčí babičky Anny. Snažila se mi poskytnout to nejlepší, ale nikdy to nebylo snadné. Žily jsme skromně a často jsme se spoléhali na laskavost sousedů a přátel jako Richard pro pomoc.

Když mi bylo 18 let, rozhodla jsem se odstěhovat a pokusit se postavit na vlastní nohy. Našla jsem si práci v místní jídelně a pronajala si malý byt. Nebylo to moc, ale bylo to moje. Babička Anna na mě byla pyšná, ale viděla jsem obavy v jejích očích.

„Dávej na sebe pozor, Emmo,“ řekla při loučení a objala mě. „A pamatuj, že se vždycky můžeš vrátit domů.“

Slíbila jsem jí, že budu často navštěvovat, a také jsem to dělala. Ale život má způsob, jak vás táhnout různými směry. Byla jsem zaneprázdněná prací a nakonec jsem potkala Petra, který se stal mým přítelem. Nastěhovali jsme se spolu a začali budovat svůj vlastní život.

Jednoho dne mi z ničeho nic zavolala moje matka. Byly to roky od našeho posledního rozhovoru.

„Emmo,“ řekla váhavě, „potřebuji někde zůstat na chvíli.“

Byla jsem ohromená. Po všech těch letech ticha najednou potřebovala mou pomoc? „Proč?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas klidný.

„Karel mě opustil,“ přiznala. „Nemám kam jít.“

Přes mě se přelila vlna emocí—hněv, smutek, zmatení. Jak mohla očekávat, že ji přijmu do svého domova po všem, čím mě prošla?

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekla jsem nakonec.

„Ale já jsem tvoje matka,“ trvala na svém. „Porodila jsem tě!“

„A pak jsi mě opustila,“ odpověděla jsem s hlasem plným zlomení. „Omlouvám se, ale nemůžu ti pomoci.“

Zavěsila jsem telefon a posadila se, slzy mi tekly po tváři. Nebyl to konec, který jsem si přála, ale byla to realita našeho rozbitého vztahu.