„Manžel Navrhl Upoutané Manželce Poslat Děti do Pěstounské Péče, Poté Zmizel s Milenkou“

Vilém byl vždy mužem s ambicemi, ale jeho sny často zastínily jeho povinnosti. Oženil se s Miladou, milující a oddanou manželkou, a měli dvě krásné děti, Lídu a Jakuba. Život se zdál být dokonalý, dokud nebyla Milada diagnostikována s vysilující nemocí, která ji upoutala na lůžko.

Jak se Miladin stav zhoršoval, Vilémova trpělivost slábla. Břemeno péče o manželku a děti se pro něj stalo příliš těžkým. Začal trávit více času mimo domov a hledal útěchu v náručí své milenky Petry. Petra byla vším, čím Milada už nemohla být—živá, bezstarostná a nezatížená odpovědností.

Jednoho večera přišel Vilém domů s radikálním návrhem. „Milado,“ řekl, vyhýbaje se jejím očím, „myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom poslali Lídu a Jakuba do pěstounské péče. Nemůžeš se o ně postarat a já… já to sám nezvládnu.“

Milada byla zděšená. „Jsou to naše děti, Viléme! Jak můžeš vůbec pomyslet na to, že je opustíme?“

Ale Vilém už měl jasno. O týden později si sbalil věci a odešel beze slova, vzal s sebou Petru. Milada zůstala sama, zlomená a bezmocná, bez možnosti postarat se o své děti.

Lída a Jakub byli umístěni do pěstounské péče, odděleni od sebe i od své matky. Roky plynuly a vyrůstali v různých domovech, každý nesoucí jizvy z otcovy zrady. Miladin zdravotní stav se nadále zhoršoval a o několik let později zemřela, aniž by ještě někdy viděla své děti.

Vilém a Petra se přestěhovali do jiného kraje, kde začali nový život. Vilém se snažil zapomenout na svou minulost, ale pocit viny ho neustále pronásledoval. Petra ho nakonec opustila kvůli jinému muži, nechávajíc Viléma samotného a plného lítosti.

O dvacet pět let později přivedl neuvěřitelný zvrat osudu Viléma zpět do jeho rodného města. Byl stínem muže, kterým kdysi byl—starý, unavený a plný lítosti. Rozhodl se najít Lídu a Jakuba v naději na nějakou formu vykoupení.

Nejprve našel Lídu. Nyní byla úspěšnou právničkou, ale bolest z jejího dětství byla stále čerstvá v její mysli. Když k ní Vilém přistoupil, okamžitě ho poznala. „Co chceš?“ zeptala se chladně.

„Já… chtěl jsem se omluvit,“ koktal Vilém. „Vím, že nemohu napravit to, co jsem udělal, ale potřebuji, abys věděla, že je mi to líto.“

Lídiny oči se naplnily slzami, ale nebyly to slzy odpuštění. „Opustil jsi nás,“ řekla. „Nechal jsi nás napospas osudu, zatímco jsi utekl s milenkou. Žádná omluva to nemůže napravit.“

Vilém pak vyhledal Jakuba, který se stal učitelem. Jakub vyslechl otcovo omluvu, ale zůstal odtažitý. „Opustil jsi nás v době, kdy jsme tě nejvíce potřebovali,“ řekl. „Nemůžeš teď přijít zpátky a předstírat, že je všechno v pořádku.“

Vilém si uvědomil, že jeho činy způsobily nenapravitelné škody. Doufal v odpuštění, ale našel jen chladnou realitu svých rozhodnutí. Vrátil se do svého prázdného bytu, naplněného tíhou svých lítostí.

Na konci byly Vilémovy činy neodpustitelné. Navždy ztratil svou rodinu a žádná omluva to nemohla změnit. Zbytek svých dnů strávil sám, pronásledován vzpomínkami na rodinu, kterou opustil.