„Máma Prodala Babiččin Dům a Oznámila Nám, Jak Rozdělí Peníze. Jsem Rozrušená“

Petra vždycky milovala léta strávená v babiččině domě na venkově. Rozlehlá zahrada, starý dub s houpačkou z pneumatiky a útulná kuchyně, kde babička pekla nejlepší jablečné koláče, byly všechny vryty do její paměti. Takže když její matka, Veronika, oznámila, že prodala babiččin dům, Petra pocítila záchvěv smutku. Ale to byl jen začátek.

Veronika zavolala Petru a jejího bratra, Václava, na rodinnou schůzku do svého domu na předměstí. Petra dorazila první, její mysl plná otázek. Proč máma prodala dům bez konzultace s nimi? Co se stane se všemi babiččinými věcmi? A co je nejdůležitější, jak budou peníze rozděleny?

Václav dorazil krátce poté, vypadal stejně zmateně. Vyměnili si znepokojené pohledy, zatímco čekali na vysvětlení od své matky.

„Děkuji vám oběma, že jste přišli,“ začala Veronika neobvykle formálním tónem. „Vím, že to může být šok, ale minulý měsíc jsem prodala babiččin dům.“

Petře se sevřelo srdce. Doufala, že to byl jenom drb nebo nedorozumění. „Proč jsi nám to neřekla?“ zeptala se a snažila se udržet hlas klidný.

„Nechtěla jsem vás zatěžovat detaily,“ odpověděla Veronika. „Dům byl pro mě příliš náročný na údržbu a myslela jsem si, že bude nejlepší ho prodat, dokud má ještě hodnotu.“

Václav pomalu přikývl, ale Petra viděla zklamání v jeho očích. „Co se stane teď?“ zeptal se.

Veronika se zhluboka nadechla. „Rozhodla jsem se rozdělit peníze mezi nás tři. Ale také jsem udělala nějaká rozhodnutí o tom, jak budou použity.“

Petře se sevřel žaludek. Měla pocit, že se jí nebude líbit to, co přijde dál.

„Část peněz jsem přidělila na svůj důchodový fond,“ pokračovala Veronika. „Václave, pro tebe jsem vyčlenila část na tvé studentské půjčky a budoucí vzdělání. A Petře jsem se rozhodla dát menší podíl, protože věřím, že nepotřebuješ tolik finanční podpory.“

Petra pocítila vlnu hněvu. „Co tím myslíš, že nepotřebuji tolik podpory? Jen proto, že mám stabilní práci, neznamená to, že nemám finanční cíle nebo potřeby.“

Veronika si povzdechla. „Petro, vždycky jsi byla nezávislá a vynalézavá. Vím, že budeš v pořádku i bez tak velké pomoci.“

Petra nemohla uvěřit tomu, co slyší. Cítila to jako políček do tváře. „To není fér,“ řekla třesoucím se hlasem. „Babiččin dům pro nás všechny znamenal tolik a teď používáš peníze k tomu, abys hrála oblíbence.“

Václav vypadal nepohodlně, ale nic neřekl. Petra cítila zradu jak od své matky, tak od bratra.

„Chápu, že jsi rozrušená,“ řekla Veronika klidně. „Ale toto je mé rozhodnutí a je konečné.“

Petra vstala, neschopná déle zadržovat svou frustraci. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala bez toho, abys s námi nejdřív mluvila,“ řekla s očima plnými slz. „Babička by byla tak zklamaná.“

S těmito slovy vyběhla z domu a nechala Václava a Veroniku v ohromeném tichu.

Když jela domů, Petra nemohla setřást pocit nespravedlnosti. Vzpomínky na babiččin dům byly nyní pošpiněny jednostranným rozhodnutím její matky a nespravedlivým rozdělením peněz. Věděla, že už nikdy nebude na svou rodinu pohlížet stejným způsobem.