„Jmenovala se Lea, Byla Jeho Bývalá Kolegyně“: Jen Několik Hodin Před Naší Výroční Večeří Mi Manžel Zavolal a Řekl, Že Musíme Mluvit

Když jste mladí, často se cítíte neporazitelní. Rozhodujete se impulzivně, aniž byste přemýšleli o dlouhodobých důsledcích. Já nebyla jiná. Potkala jsem Vincenta, když mi bylo 22 let, čerstvě po vysoké škole a připravená dobýt svět. Byl okouzlující, ambiciózní a všechno, co jsem si myslela, že chci v partnerovi. Vzali jsme se do roka od našeho setkání, přesvědčeni, že naše láska překoná všechno.

O pět let později jsme žili pohodlný život v předměstské čtvrti v Praze. Vincent rychle stoupal po firemním žebříčku a já jsem se usadila v práci, kterou jsem milovala jako grafická designérka. Plánovali jsme oslavit naše páté výročí svatby speciální večeří v naší oblíbené restauraci. Strávila jsem týdny plánováním každého detailu, od rezervace až po oblečení, které si vezmu.

Ale jen několik hodin před naší výroční večeří mi Vincent zavolal. Jeho hlas byl napjatý a řekl, že musíme mluvit. Srdce mi kleslo. Věděla jsem, že něco není v pořádku.

„Penelope,“ začal, „je něco, co ti musím říct.“

Připravila jsem se na to, co přijde dál.

„Jmenuje se Lea,“ řekl. „Byla mou kolegyní v mé předchozí práci.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Lea. To jméno znělo povědomě, ale nemohla jsem si ho zařadit.

„Už několik měsíců se vídáme,“ pokračoval Vincent. „Nechtěl jsem, aby se to stalo, ale stalo se.“

Moje mysl závodila, když jsem se snažila zpracovat to, co říkal. Jak se to mohlo stát? Měli jsme dnes večer oslavovat naši lásku, ne ji ničit.

„Myslím, že ji miluji,“ řekl Vincent s hlasem plným zlomení.

Cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl zem pod nohama. Jak nám to mohl udělat? Mně?

„Potřebuji nějaký čas na to, abych si to ujasnil,“ řekl. „Zůstanu u Evžena nějakou dobu.“

Evžen byl Vincentův nejlepší přítel z vysoké školy. Věděla jsem, že ho Evžen bez otázek přijme.

Když jsem zavěsila telefon, pocítila jsem vlnu emocí. Hněv, smutek, zrada. Jak mohl Vincent zahodit všechno, co jsme spolu vybudovali pro někoho, koho sotva znal?

Strávila jsem následující dny v mlze, snažila se pochopit, co se stalo. Přehrávala jsem si naše rozhovory znovu a znovu v hlavě a hledala znamení, která jsem přehlédla. Ale žádná tam nebyla. Vincent byl vždy dobrý v skrývání svých pocitů.

O týden později přišel Vincent domů pro nějaké své věci. Vypadal unaveně a vyčerpaně, jako by několik dní nespal.

„Omlouvám se, Penelope,“ řekl. „Nikdy jsem tě nechtěl zranit.“

Ale jeho slova zněla dutě. Jak mohl být omluvný, když si vybral někoho jiného místo mě?

Jak týdny přecházely v měsíce, snažila jsem se pokračovat ve svém životě. Ale nebylo to snadné. Kamkoli jsem se podívala, byly tam připomínky Vincenta a života, který jsme sdíleli. Naše oblíbená kavárna, park, kde jsme chodili venčit našeho psa, dokonce i obchod s potravinami, kde jsme dělali týdenní nákupy.

Vrhla jsem se do práce s nadějí, že mě to odvede od bolesti. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nemohla jsem uniknout pocitu prázdnoty, který se usadil v mé hrudi.

Jednoho dne jsem narazila na Leu v místní kavárně. Vypadala stejně překvapeně jako já.

„Penelope,“ řekla třesoucím se hlasem. „Nečekala jsem tě tady.“

Nevěděla jsem, co říct. Část mě chtěla na ni křičet za to, že mi zničila život, ale jiná část věděla, že to nebyla úplně její vina.

„Omlouvám se,“ řekla s očima plnými slz. „Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo.“

Ale její omluva mi nepomohla cítit se lépe. Nezměnila fakt, že moje manželství bylo u konce a že si Vincent vybral ji místo mě.

Když jsem odcházela z kavárny, uvědomila jsem si, že musím pustit minulost, pokud chci někdy jít dál. Nebude to snadné, ale bylo to jediné řešení k uzdravení.

Na konci nebyl pro mě a Vincenta žádný šťastný konec. Náš milostný příběh skončil náhle a bolestivě. Ale možná, jen možná, stále existuje naděje pro mě najít štěstí někdy v budoucnu.