Příběh starého mládence: Proč se muži obávají svázat se uzlem

Ahoj, jmenuji se Matěj. Ve svých 38 letech je můj život tím, co by mnozí považovali za dobře uspořádaný nebo dokonce záviděníhodný. Mám práci, která mi nejen dobře platí, ale také mě vyzývá, byt v rušné části města a sociální kruh, který mi zpestřuje víkendy. Přesto, navzdory všemu, je tu jeden společenský milník, kterého jsem nedosáhl – manželství. A důvody, jak jsem zjistil, jsou složitější, než se na první pohled zdá.

Má cesta, nebo spíše její absence, k oltáři není unikátní, alespoň mezi mými přáteli. Karel, můj spolubydlící z vysoké, a David, kolega z práce, mají podobné příběhy. Měli jsme své vztahy, některé vážnější než jiné, ale žádný nevedl k celoživotnímu závazku. Otázka zní, proč?

Odpověď, nebo alespoň její část, mi přišla během rozhovoru s Terezou, kamarádkou, kterou znám od střední školy. Poukázala na to, že očekávání, která na mě ženy kladou, nebyla možná to, na co jsem byl připraven. Nešlo o finanční stabilitu nebo schopnost zabezpečit; bylo to hlouběji. Šlo o emoční dostupnost, ochotu sdílet každý aspekt mého života s někým jiným a zranitelnost, která s tím souvisí.

Tereziny slova jsem přemýšlel několik dní. Byl jsem emočně nedostupný? Možná. Ale nešlo jen o mou připravenost. Šlo také o měnící se dynamiku vztahů dnes. Michaela, se kterou jsem chodil několik měsíců, chtěla partnera, který by nebyl jen milencem, ale také nejlepším přítelem, terapeutem a kariérním poradcem v jednom. Očekávání byla ohromující.

Pak byla Barbora. Náš vztah byl nejblíže tomu, abych uvažoval o manželství. Sdíleli jsme mnoho zájmů, podporovali jsme kariéry toho druhého a měli společný kruh přátel. Přesto, když přišla řeč na manželství, objevila se také diskuse o obětech, kompromisech a strachu ze ztráty vlastní identity. Čím více jsme o tom mluvili, tím více to vypadalo zastrašující. Nakonec jsme se rozešli, ne kvůli nedostatku lásky, ale kvůli strachu z toho, co by manželství s námi mohlo udělat.

Když sedím ve svém bytě a přemýšlím o těchto zkušenostech, uvědomuji si, že moje váhání není jen o tom, že jsem nenašel „tu pravou“ osobu. Jde o obrovský tlak plnit role, pro které si nejsem jistý, že jsem vybaven. Jde o strach ztratit sebe v procesu stávání se „my“. A jde o uvědomění, že možná pro některé z nás tradiční cesta manželství není jediný způsob, jak vést naplněný život.

Takže tady jsem, starý mládenec ve věku 38 let, ne proto, že bych se pro to rozhodl z nedostatku příležitostí, ale protože stále zkoumám, co v dnešním světě znamená závazek. A možná, jen možná, to je v pořádku.