Malý Chlapec Je Šikanován za To, že Nemá na Teplý Oběd, Jeho Babička Zasáhne

Kristián Novák byl bystrý a veselý třeťák na Základní škole Javorová. Každý den se těšil na obědovou přestávku, nejen proto, že měl hlad, ale také proto, že to byla příležitost si popovídat s kamarády a odpočinout si od vyučování. Avšak jedno úterý bylo jiné než všechny ostatní.

Když se Kristián přiblížil k pultu v jídelně, už cítil lahodnou vůni horké pizzy a čerstvě upečených sušenek. Jeho žaludek se těšil v očekávání. Vzal si tác a postupoval po lince, kde si vzal kousek pizzy, jablko a krabici mléka. Právě když se chystal dojít k pokladně, zastavila ho paní Novotná, vedoucí jídelny.

„Kristiáne, je mi líto, ale musíš vrátit svůj tác a jít na konec fronty,“ řekla jemně, ale pevně.

Zmatený a zahanbený Kristián udělal, co mu bylo řečeno. Cítil pohledy svých spolužáků na sobě a slyšel pár šepotů a chichotání. Jeho tváře hořely hanbou, když položil svůj tác zpět na pult a šel na konec fronty.

„Proč tě to nechali udělat?“ zeptala se Karolína, jedna z jeho kamarádek, která na něj čekala u jejich obvyklého stolu.

„Nevím,“ zamumlal Kristián a snažil se zadržet slzy.

Když stál na konci fronty, zaslechl rozhovor starších dětí.

„Slyšeli jste? Kristiánovi došly peníze na účtu. Nemůže si ani dovolit oběd!“ posmíval se jeden chlapec.

„Jo, asi bude muset jíst ty hnusné arašídové sendviče, co dávají dětem, které nemají na zaplacení,“ dodala s úsměvem jedna dívka.

Kristián cítil knedlík v krku. Věděl, že jeho rodina měla finanční potíže od té doby, co jeho táta přišel o práci. Jeho máma pracovala na dvou místech jen aby vyšla s penězi a jeho babička, Eliška, pomáhala jak mohla. Ale nikdy si nemyslel, že to dojde tak daleko—být ponížen před svými vrstevníky kvůli tomu, že si nemůže dovolit teplý oběd.

Když se Kristián konečně dostal znovu na začátek fronty, paní Novotná mu podala obyčejný arašídový sendvič a malou krabici mléka. Vzal to beze slova a pomalu šel ke svému stolu. Karolína a Sofie se ho snažily rozveselit, ale nemohl setřást pocit zahanbení.

Toho večera, když Kristián přišel domů, snažil se skrýt své pocity před babičkou. Ale Eliška poznala, že něco není v pořádku.

„Kristiáne, zlato, co tě trápí?“ zeptala se jemně.

Nejdřív nechtěl nic říct, ale nakonec se příběh vyvalil ven. Eliška trpělivě poslouchala a její srdce se lámalo pro jejího vnuka.

Druhý den se Eliška rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Vyrazila do Základní školy Javorová a požádala o rozhovor s ředitelem Karlem Novotným. Vysvětlila mu, co se stalo Kristiánovi a vyjádřila svou frustraci nad tím, jak byla situace řešena.

„Pane řediteli, chápu, že existují pravidla pro nezaplacené obědy, ale musí existovat soucitnější způsob, jak to řešit,“ řekla pevně Eliška. „Žádné dítě by nemělo být poníženo před svými vrstevníky jen proto, že jeho rodina prochází těžkým obdobím.“

Ředitel Novotný pozorně poslouchal a souhlasil, že je potřeba změn. Sliboval Elišce, že bude spolupracovat s personálem jídelny, aby zajistil, že žádné dítě nebude nikdy vyčleněno nebo poníženo kvůli penězům na oběd.

Svému slovu dostál a ředitel Novotný zavedl nová pravidla pro diskrétní řešení nezaplacených obědů. Také založil fond na pomoc rodinám v nouzi s úhradou školních obědů.

Kristiánova zkušenost vedla k pozitivním změnám na Základní škole Javorová a on byl hrdý na to, že jeho babička za něj bojovala. Šikana nakonec ustala a Kristián si mohl znovu užívat obědovou přestávku se svými kamarády.