„Teď Už Nejsem Šťastná z Telefonátů Mé Dcery“: Vím, že Chce Jen Naše Peníze

Jana seděla u kuchyňského stolu, ruce obtočené kolem šálku horké kávy. Telefon zazvonil a ona se podívala na displej. Byla to její dcera, Kamila. Z úst jí unikl povzdech, když zvedla telefon.

„Ahoj, mami,“ ozval se na druhém konci Kamilin hlas.

„Ahoj, Kamilo,“ odpověděla Jana a snažila se v sobě najít trochu nadšení. „Jak se máš?“

„Dobře, jen jsem zaneprázdněná prací a vším,“ řekla Kamila rychle. „Poslyš, potřebuju laskavost.“

Janě kleslo srdce. Bylo to vždycky stejné. Kamiliny telefonáty se staly předvídatelnými, každý byl předzvěstí žádosti o peníze. „Co je to tentokrát?“ zeptala se s nádechem rezignace v hlase.

„Potřebuju 10 000 Kč na nájem tento měsíc,“ řekla Kamila tónem, jako by žádala o šálek cukru.

Jana zavřela oči a pocítila známé bodnutí zklamání. „Kamilo, minulý měsíc jsme ti už pomohli. Slíbila jsi, že to zvládneš.“

„Vím, mami, ale teď je to těžké,“ prosila Kamila. „Prosím, opravdu to potřebuju.“

Jana se podívala na Petra, svého manžela, který seděl naproti ní. Lehce zavrtěl hlavou, jeho výraz odrážel stejnou frustraci jako její. Tímto cyklem prošli už mnohokrát.

„Dobře,“ řekla nakonec Jana. „Pošleme ti ty peníze.“

„Díky, mami! Jsi nejlepší!“ vykřikla Kamila a rychle zavěsila.

Jana položila telefon a podívala se na Petra. „Nevím, jak dlouho to ještě můžeme dělat,“ řekla tiše.

Petr přikývl. „Vím. Ale jakou máme jinou možnost? Je to naše dcera.“

Dny se měnily v týdny a vzorec pokračoval. Kamiliny telefonáty byly nepravidelné a vždy se točily kolem jejích finančních potřeb. Pokaždé, když jí poslali peníze, zase zmizela a nechala Janu a Petra přemýšlet, jestli jí pomáhají nebo ji jen podporují v závislosti.

Jednoho večera, když seděli v obývacím pokoji, telefon znovu zazvonil. Jana váhala předtím, než ho zvedla. „Haló?“

„Mami, to jsem já,“ řekla Kamila, její hlas zněl zoufaleji než obvykle. „Potřebuju pomoc.“

Janě se rozbušilo srdce. „Co se děje?“

„Přišla jsem o práci a nemůžu zaplatit účty,“ řekla Kamila s hlasem plným zlomení. „Potřebuju 20 000 Kč na tento měsíc.“

Jana pocítila vlnu hněvu a smutku. „Kamilo, nemůžeme to takhle dál dělat. Musíš najít způsob, jak se o sebe postarat.“

„Vím, mami, ale slibuju, že je to naposledy,“ prosila Kamila.

Jana se podívala na Petra, který tentokrát důrazněji vrtěl hlavou. „Kamilo, nemůžeme tě pořád zachraňovat,“ řekla Jana pevně. „Musíš převzít odpovědnost za svůj život.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho, než Kamila znovu promluvila. „Dobře,“ řekla chladně. „Asi už na vás nemůžu spoléhat.“

Linka ztichla a Jana zírala na telefon v nevěřícnosti. Pocítila směs viny a úlevy. Udělali správnou věc? Naučí se Kamila konečně stát na vlastních nohou?

Týdny se měnily v měsíce a od Kamily nepřišel žádný telefonát. Jana a Petr se snažili soustředit na své vlastní životy, ale absence jejich dcery na ně těžce doléhala.

Jednoho dne přišel dopis poštou. Byl od Kamily. Janě se třásly ruce, když ho otevírala.

„Drazí mami a tati,

Vím, že jsem vás mnohokrát zklamala a omlouvám se za to. Snažím se najít svou cestu, ale teď si uvědomuji, že to musím udělat sama. Doufám, že mi odpustíte za všechnu bolest, kterou jsem vám způsobila.

S láskou,

Kamila“

Janě se do očí nahrnuly slzy, když četla dopis. Podala ho Petrovi, který ho tiše přečetl a pak ji objal.

Nevěděli, co budoucnost přinese pro Kamilu nebo jestli od ní ještě někdy uslyší. Ale prozatím museli nechat jít a doufat, že najde svou cestu.