„Musíš mi všechno podepsat! Proč jsi jí věřila? Snaží se tě podvést!“: Křičel Karel
Zima se usadila a pokryla čtvrť silnou vrstvou sněhu. Pozdní večerní vzduch byl ostrý a chladný, pronikal skrz praskliny starého domu. Nora konečně usnula po dlouhém dni ve škole a domácích úkolech. Potichu jsem vyšla z jejího pokoje a zamířila do kuchyně, abych si uvařila šálek heřmánkového čaje, doufajíc, že uklidní mé napjaté nervy.
Teď jsme byly jen my dvě. Ještě nedávno byl náš domov plný smíchu a ruchu velké rodiny. Ale to vše se změnilo, když mi jednoho večera z ničeho nic zavolal můj manžel Matěj.
„Nejdu domů,“ řekl stroze.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se, srdce mi bušilo v hrudi.
„Zamiloval jsem se do někoho jiného,“ přiznal. „Je mi líto, ale už to nemůžu dál dělat.“
Už nějakou dobu jsem tušila, že má Matěj poměr. Byl odtažitý, chodil domů pozdě a vždy vypadal zamyšleně. Ale slyšet to nahlas bylo jako rána do žaludku. Cítila jsem, jak se mi svět hroutí.
V následujících týdnech jsem se snažila udržet věci co nejvíce normální kvůli Noře. Bylo jí teprve osm a úplně nechápala, proč už tatínek nepřijde domů. Řekla jsem jí, že tatínek musel odjet kvůli práci, ale prohlédla mé lži.
Jednoho večera, když jsem ji ukládala do postele, se zeptala: „Mami, vrátí se tatínek někdy?“
Vynutila jsem si úsměv a řekla: „Nevím, miláčku. Ale máme jedna druhou a to je to, na čem záleží.“
Když jsem stála v kuchyni a čekala na varnou konvici, aby se uvařila, mé myšlenky přerušil zvuk prudce otevřených vchodových dveří. Karel, můj nejstarší syn z prvního manželství, vtrhl dovnitř s tváří rudou vzteky.
„Musíš mi všechno podepsat!“ křičel.
Byla jsem zaskočená. „O čem to mluvíš?“
„Proč jsi jí věřila? Snaží se tě podvést!“ pokračoval, jeho hlas stoupal.
Uvědomila jsem si, že mluví o Sáře, mé sestře, která mi pomáhala spravovat domácnost od té doby, co Matěj odešel. Navrhla mi převést část majetku na její jméno dočasně, aby se ochránil před případnými právními problémy vyplývajícími z Matějova náhlého odchodu.
„Karle, uklidni se,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Sára se jen snaží pomoci.“
„Pomoci? Snaží se ti všechno vzít!“ křičel. „Nemůžeš jí věřit!“
Cítila jsem bodnutí pochybností. Sára tu pro mě vždy byla, ale Karlova slova zasela semínko podezření v mé mysli. Mohla by mě opravdu chtít využít?
„Nevím, co si mám myslet,“ přiznala jsem a sesunula se na židli.
Karel si klekl vedle mě, jeho vztek ustoupil starostem. „Mami, musíš být opatrná. Lidé nejsou vždy takoví, jakými se zdají být.“
Konvice zapískala a přerušila napjaté ticho. Vstala jsem a nalila si šálek čaje, ruce se mi třásly.
„Promluvím si se Sárou,“ řekla jsem nakonec. „Ale potřebuji, abys mi také věřil.“
Karel neochotně přikývl a odešel z kuchyně. Seděla jsem tam dlouho a zírala do svého šálku čaje, cítila jsem se osamělejší než kdy jindy.
Druhý den jsem Sáru konfrontovala s Karlovými obviněními. Byla zraněná a uražená, ale chápala mou potřebu ujištění. Rozhodly jsme se konzultovat právníka, aby bylo vše v pořádku.
Ale škoda už byla napáchána. Důvěra mezi námi byla narušena a já nemohla setřást pocit zrady. Jak zima pokračovala, dům působil chladněji a prázdněji než kdy jindy.
Nora cítila napětí a stávala se uzavřenější. Jedné noci přišla do mého pokoje a vlezla ke mně do postele.
„Mami, bojím se,“ zašeptala.
Pevně jsem ji objala a zašeptala zpět: „Já taky, miláčku. Já taky.“
Na konci Matěj už nikdy nepřišel zpět a naše rodina zůstala rozbitá. Dříve teplý a živý domov byl nyní plný ticha a nedůvěry. A i když jsem se snažila držet vše pohromadě kvůli Noře, nemohla jsem setřást pocit, že jsme všichni jen kousky rozbitého puzzle, které už nikdy nezapadne dohromady.