„Nezlobím se na Petra. Teď jsem v novém manželství, začínám znovu: Jak mě rozhovor s bývalou manželkou mého manžela rozrušil“

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v této situaci. Ve 35 letech bych měla být sebevědomá a jistá ve svém manželství s Petrem, ale místo toho se cítím jako dítě ztracené v labyrintu emocí. Petrova bývalá manželka, Jana, žije v jiném kraji, a za to jsem vděčná. Přesto pouhá myšlenka na ni ve mně vyvolává vír žárlivosti a nejistoty.

S Petrem jsme manželé už dva roky. Seznámili jsme se na večírku společného přítele a hned jsme si padli do oka. Byl okouzlující, pozorný a všechno, co jsem kdy chtěla v partnerovi. Ale nad naším vztahem se vždy vznášel stín—Jana.

Jana a Petr byli manželé sedm let, než se rozhodli rozejít. Mají spolu dceru Elišku, které je nyní osm let. Petr byl vždy upřímný ohledně své minulosti a já jsem si jeho upřímnosti vážila. Nicméně vědět o Janě a občas ji vidět, když přivádí Elišku, mě vždy zneklidňovalo.

Jednoho dne mi zůstala v paměti zvlášť silně. Jana musela přivést Elišku na víkend. Petr byl v práci, takže jsem byla doma sama, když přijela. Jakmile jsem viděla její auto zastavit před domem, srdce mi začalo bušit. Cítila jsem se jako desetiletá holka, která má čelit školnímu tyranovi.

Jana vystoupila z auta s Eliškou po boku. Vypadala jako vždy bez námahy krásně. Její sebevědomí mě jenom zmenšovalo. Přinutila jsem se usmát, když se blížily ke dveřím.

„Ahoj, Anno,“ pozdravila mě Jana srdečně. „Doufám, že nevadí, že jsem trochu dřív.“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Pojďte dál.“

Eliška proběhla kolem nás do domu, nadšená, že zase vidí tátovo místo. Jana a já jsme stály trapně v chodbě, než prolomila ticho.

„Můžeme si na chvíli promluvit?“ zeptala se.

Přikývla jsem a vedla ji do obývacího pokoje. Sedly jsme si na opačné konce pohovky, napětí mezi námi bylo hmatatelné.

„Chtěla jsem jen říct, že jsem opravdu šťastná za tebe a Petra,“ začala Jana. „Vím, že to musí být někdy těžké, vypořádat se s tím, že má minulost se mnou.“

Nevěděla jsem, jak odpovědět. Její slova byla laskavá, ale jen mě rozrušila víc. Tady byla ona, milá a chápavá, zatímco já byla pohlcena žárlivostí a nejistotou.

„Oceňuji to,“ dokázala jsem říct. „Jen… někdy je těžké necítit se jako bych s tebou soutěžila.“

Jana vypadala překvapeně. „Soutěžila? Anno, není žádná soutěž. Petr si vybral tebe, protože tě miluje. Naše manželství skončilo z nějakého důvodu a já jsem se posunula dál.“

Její slova měla být uklidňující, ale místo toho mi připadala jako dýka do srdce. Fakt, že se posunula dál tak snadno, mě přiměl pochybovat o tom, proč to nedokážu i já.

„Asi je pro mě těžké pustit své nejistoty,“ přiznala jsem.

Jana natáhla ruku a položila ji na mou. „Anno, nemáš důvod být nejistá. Jsi úžasná osoba a Petr má štěstí, že tě má.“

Přinutila jsem se usmát a přikývla jsem, ale uvnitř jsem se cítila ještě více ztracená. Po odchodu Jany jsem seděla sama v obývacím pokoji a přehrávala si náš rozhovor stále dokola v hlavě.

Petr přišel domů později toho večera a našel mě sedět na pohovce a prázdně zírat na zeď.

„Hej, jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami ve tváři.

Podívala jsem se na něj a oči mi zalily slzy. „Nevím,“ zašeptala jsem.

Petr si sedl vedle mě a přitáhl mě do náruče. „Co se děje?“

„Mluvila jsem dnes s Janou,“ řekla jsem. „Byla tak laskavá a chápavá, ale jen mě to rozrušilo víc.“

Petr si povzdechl a držel mě pevněji. „Anno, nemusíš se s ní srovnávat. Teď jsi moje žena ty a já tě miluji.“

Ale jeho slova jen málo uklidnila mé rozrušené srdce. Rozhovor s Janou otevřel staré rány a vytvořil nové. Uvědomila jsem si, že mé nejistoty jsou hlubší než jsem si myslela a žádné ujištění od Petra je nemůže napravit.

Jak dny plynuly, tíha mých pocitů byla nesnesitelná. Moje žárlivost a nejistota začaly ovlivňovat můj vztah s Petrem. Častěji jsme se hádali a vzdálenost mezi námi rostla.

Na konci naše manželství nevydrželo ten tlak. Petr a já jsme se rozhodli rozejít s tím, že oba potřebujeme čas na individuální uzdravení předtím, než můžeme být zase spolu.

Když se ohlédnu zpět, přeji si, abych byla silnější a jistější sama sebou. Ale někdy nám život nedává šťastné konce. Někdy musíme čelit svým démonům sami předtím, než najdeme klid.